Preference a komunisté

20. říjen 2003

O volebních průzkumech platí, že je nelze přeceňovat, jak občas činí ti, kteří v nich vykazují dobré výsledky, ale ani podceňovat, jak ještě častěji činí ti, kteří v nich propadají. Je to tak napůl. Určitou vypovídací hodnotu mají, ale spoléhat na to nelze. Před minulými parlamentními volbami například všechno signalizovalo volební vítězství do té doby smluvně opoziční ODS. S tím počítala i volební kampaň této strany, která byla nadmíru sebevědomá. Nakonec ale byla poražena ČSSD, která předtím čtyři roky za její podpory vládla.

Nejzajímavější na volebních průzkumech jsou určitě trendy, i když ani ty nemusí být ještě věrohodné. V některých volebních průzkumech před zmiňovanými posledními volbami se vládní ČSSD také ocitla až na třetím místě za KSČM, jak se stalo v posledním volebním průzkumu STEM. Přesto volby nakonec vyhrála. Volební průzkum však přece jen zcela nelhal. KSČM nakonec zaznamenala vzrůst voličských hlasů o dvě stě tisíc a dostihla i volební Koalici KDU-ČSL a Unie svobody, která měla původně velké šance ještě jako tzv. čtyřkoalice dokonce i volby vyhrát.

Podle posledního průzkumu tedy preference KSČM se pohybují dále kolem dvaceti procent. Svědčí to o tom, že pro mnohé voliče začíná být alternativa KSČM stále věrohodnější. Vládní strany pak samozřejmě mají pravdu v tom, že jejich volební preference sráží účast ve vládě a diskuse kolem nepříjemných reforem. Je ale také zároveň pravda, že to jistě není jediný důvod. Reformy v podání vládní koalice zatím nejsou příliš radikální a nejenže se zatím nijak neprojevily, dokonce většina reformních zákonů ještě nedokončila legislativní proces a zatím tudíž neplatí.

Spíše je tedy možné říci, že vládní koalici více než důsledky potřebných reforem poškozuje její slabost, neschopnost nutnost reforem občanům srozumitelně vysvětlit, rozpory s vlastním volebním programem a těžkopádnost při jejím prosazování. Nemine totiž ani den, aby se z řad vládní koalice neozval někdo, kdo z jedné nebo druhé strany kroky vlády zpochybňuje. Za takových okolností je pouze logické, že vláda ztrácí důvěryhodnost. Přitom nakonec je zřejmé, že současná vládní koalice nemá příliš alternativ a uvědomuje si to i opozice, která už značně oslabuje svou rétoriku, že hodlá vládu co nevidět svrhnout.

Je proto velkou chybou koalice, že není schopná si své problémy vyřešit vnitřně a že si je řeší přes sdělovací prostředky, aby tak jednotlivé strany zesílily své vyjednávací pozice. A nejde samozřejmě jen o jednotlivé strany politické, tam by se ještě leccos dalo pochopit, ale jak známo, výraznou opozici má vláda i v řadách nejsilnější vládní ČSSD. Naopak opoziční ODS je v tomto směru daleko disciplinovanější, což je v opozici a bez vládní odpovědnosti poměrně jednodušší. Její preferenci, pohybující se už nad třiceti procenty, nicméně jistě posílí síly, které by si přály předčasné volby.

Nepřekvapuje ani úplný propad Unie svobody, která dlouhodobě vykazuje zisk pod pěti procenty volebních preferencí. Tento trend je už skutečně dlouhodobý, ostatně, pokud by Unie svobody nekandidovala v posledních volbách společně s KDU-ČSL, je otázka, zda-li by už tehdy nepropadla pod pět procent. Jejímu vedení se dosud nedaří oslovit voliče a zdá se, že je to velmi obtížné. Unie svobody je totiž v nezáviděníhodném postavení, chce být liberální stranou, avšak účastní se na výrazně levicové vlády, kde je její vliv spíše marginální. Za této situace se liberální program prosazuje a hájí jen velmi těžko.

Nejnovější volební průzkumy tedy nepřinesly nic překvapivě nového, co už tu nebylo a co je vzhledem k dosavadnímu politickému uspořádání pochopitelné a předvídatelné. Zajisté nejzávažnější informací v tomto směru jsou stálé a spíše vzrůstající preference KSČM. Tato strana už třináct let nenese žádnou vládní odpovědnost a to je dost dlouhá doba na to, aby se už pomalu zapomnělo, jakou naopak odpovědnost nese její totalitní předchůdkyně. Její politikové se už přes třináct let neocitli poblíž nějakému skandálu a mohou bez problémů kritizovat kohokoliv a cokoliv, aniž by se museli obávat, že je někdy někdo může vzít za slovo.

Demokratický systém se se silnou KSČM vyskytl v pasti. Na jedné straně je tu vzrůstající levicová síla, která by měla býti zapojena do normální výměny moci. Na straně druhé mají demokratické síly z KSČM právem strach, protože se nadále hlásí k mnohým tezím své předchůdkyně a jako taková může demokracii ohrozit. Čas diskuse nad tímto tématem stále více nazrává. Ignorovat jednu výraznou politickou stranu nelze, ani tvářit se, že neexistuje. Není to ale otázka jen pro ostatní demokratické síly, ale také pro samu KSČM. Kdyby nastolila výraznější reformní kurs k věrohodné levicové politice, kdyby do svého čela nominovala modernější politiky a do pozadí odsunula staré kádry, kdyby se věrohodněji zřekla své minulosti, což by dala najevo i změnou názvu, pak by zřejmě bylo mnohé jednodušší.

Spustit audio