Předvolební otázka

Bude mezi politickými prioritami nadále podpora demokracie v globálním měřítku? Jakým způsobem chce nový prezident obnovovat mezinárodní prestiž své země?

Situace je vážná a míra závažnosti je mimořádná. Richard Holbrooke, zkušený diplomat a možná ministr zahraničí ve vládě Baracka Obamy, prohlásil v nedávné diskuzi, že "příští prezident zdědí nejkomplikovanější mezinárodní situaci v amerických dějinách. Ještě nikdy v okamžiku inaugurace prezidenta země nevedla dvě války současně." Hůř na tom byl jen Lincoln, jenž převzal moc vpředvečer občanské války. Z přetěžkých problémů Holbrooke pak jmenoval především konfrontaci s Íránem a novou výzvu Ruska, jež mění globální strategickou krajinu světa. Jenže jak ji mění, to zatím ještě nikdo neumí odhádnout.

Barack Obama v tom má jasno: za špatnou mezinárodní situaci může George Bush. Jenže nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůře. Neskončí bezhlavé stažení vojsk z Iráku, které voličům slibuje demokratický kandidát ještě větším debaklem? Vždyť vracet vojáky domů Obama nehodlá, hodlá je naopak poslat do Afganistánu, v němž vidí hlavní frontu války s terorem. Senátor McCain zase by americkou přítomnost v Iráku podržel po celé své první prezidentské období. Potíž je v tom, že tento spor, který se ještě před rokem zdál být zásadní, dnes již nikoho nezajímá. Bushova strategie slavila úspěch. A vítězství, jak víme od Klausewitze, má mnoho otců. To jen porážka je úplným sirotkem.

Oba kandidáty stejnou měrou trápí problém jaderného programu Íránu. Rozvědka vysílá signály zmatené a nejisté. Sankce jsou náhražkovým řešením a zatím k ničemu nevedly. Co podniknout v případě, kdyby Írán skutečně dosáhl na jaderné zbraně? A co, když je použije proti Izraeli? Hillary Clintonová ve své kandidátské době slibovala odpovědět na takový krok zničujícím protiúderem. Obama sází na jednání s Teheránem bez předběžných podmínek. Jak tvrdí, jednat je třeba i s nepřítelem. A pokud jednání selžou, je třeba jednat znova. McCain pokládá takovou pozici za kapitulantskou a silové řešení předem nevylučuje: bylo by to nejhorší z možných řešení, ale pořád je lepší než atomová bomba v rukou šílenců.

Oříškem k nerozlousknutí je také pro oba týmy vztah k dnešnímu Rusku. Na jedné straně je jasné, že vpád do Gruzie a faktická anexe třetiny jejího území je mez, za kterou staré vztahy s Moskvou končí. Jenže co za tou mezí začíná, není patrno nikomu. Oba kandidáti svorně tvrdí, že studená válka to nebude, ježto Washington sdílí s Moskvou mnoho společných zájmů a starostí. Apel Condoleezzy Riceové na evropské spojence, aby se stmelili tváří v tvář ruské expanzi, byl přijat bez viditelného nadšení. Ujišťování východoevropských a baltických spojenců, že Washington chápe jejich obavy, je bez dalších aktivních opatření slabou náplastí a reálné zajištění jejich bezpečnosti bez přispění západních Evropanů také tak trochu připomíná hledání kvadratury kruhu.

Zahraniční politika Bílého domu doteď byla založena na podpoře globální demokracie a její obrany tam, kde již zapustila kořeny. To zopakoval ve svém projevu v OSN George Bush. "Homo sapiens," řekl -"je svým založením demokrat. To jen sobečtí nafoukanci tvrdí, že jsou národy, které si svobodu nepřejí a k ničemu ji nepotřebují. Od volebních místností v Afganistánu, Iráku a Libérii, až po pomerančovou revoluci na Ukrajině, revoluci růží v Gruzii, cedrů v Libanonu a tulipánů v Kirgizii, všude vidíme, jak národové se vytrvale a statečně dožadují svobody." Tolik George Bush. Američané jsou nenapravitelní idealisté a neodradí je ani příklad Ruska, kde volání po svobodě je stále slabší. Jenže nenadchází také v Americe doba nafoukaného sobectví? Poslední průzkumy ukazují, že ze všech zahraničněpolitických úkolů za nejméně důležitý pokládají Američané podporu demokracie v jiných zemích - jen 17% v tom vidí nějaký smysl. Na předposlední příčce se umístila obrana cizích zemí před agresí - 24%. Na třetí místo od konce se dostala starost o lidská práva v zahraničí - 31%. Co tedy je důležité pro většinu Američanů? Tabulce vévodí potřeba posílení autority Spojených států ve světě - tu ostře cítí 83% dotázaných. 80% žádá ochranářská opatření v obchodě kvůli zachování pracovních příležitostí. Na třetí příčce je spolehlivé zajištění země energetickými surovinami. Jenže jak posílit kýženou autoritu státu, který se zřekne prosazování demokracie a obrany lidských práv ve světě? Většina, jak je patrno, logiku ve svých postojích nehledá.

Jenom Sarah Palinová, když jí dotěrný novinář položil otázku, zda si uvědomuje, že kdyby Gruzie a Ukrajina byly v NATO a Rusko je přepadlo, museli by je Američané bránit se zbraní v ruce, odpověděla s diplomatickou nezkušeností: "Jsme k tomu přímo zavázáni. Ve smlouvě totiž stojí psáno, že všichni členové Aliance jsou povinni přispěchat na pomoc, pokud je napaden kterýkoli ze spojenců." Její syn slouží v Iráku. Ona sama, jak ráda opakuje, když je jasno, vidí Rusko z okna vlastního domu. Ale už se ozvali experti, kteří prohlásili, že je třeba znovu a bedlivěji prozkoumat 5. článek Severoatlantické smlouvy. Znamená pořád ještě "všichni za jednoho", anebo pro ostatní je to už jenom "jeden za všechny"? Spojené státy už nebaví být tím jedním, který je "za všechny."

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .