Před soudem se projednává akce "Asanace"

Byl obžalován z toho, že na přelomu 70. a 80. let, jako odpovědný funkcionář Federálního ministerstva vnitra ČSSR - složky Státní bezpečnosti, na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli - společně s dalšími odděleně stíhanými bývalými členy této organizace - cituji z jeho obžaloby - "realizoval a organizoval akci s krycím názvem Asanace, jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na vytypované" osoby (signatáře a sympatizanty Charty 77) "za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování se z ČSSR."

František Vach podle obžaloby "zahrnul" akci Asanace, kterou jak známo inicioval v roce 1977 tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina, "do náplně činnosti svého oddělení, průběžně jako vedoucí pracovník tuto akci vyhodnocoval a schvaloval, čímž zajistil, aby on sám i jeho podřízení s jeho vědomím v rámci této akce . vyvíjeli psychický nátlak na poškozené" (konec citátu z obžaloby).

Jako poškození a zároveň svědci v tomto soudním přelíčení vystupují lidé, kteří se tehdy stali jeho obětí - jedna z rodin, jež sehrála v disentu konce 70. let naprosto nepřehlédnutelnou roli - manželé Tominovi. Předvolána je až z Anglie bývalá mluvčí Charty 77 Zdena Tominová a její manžel, filozof Julius Tomin a také syn Marek, který dnes žije napůl v Londýně a napůl v Praze.

Obžaloba pana Vacha hovoří suchým úředním jazykem o tom, jak akce Asanace probíhala: měla podobu - cituji - "zejména účelových profylakticko rozkladných opatření na bázi opakovaných domovních prohlídek, pohovorů a výslechů" a mezi jiným zahrnovala "znemožnění" jejich synovi Markovi hrát v dětském filmu a "znemožnění" jejich druhému synovi Lukášovi přijetí na střední školu, jakož i "znemožnění" oběma rodičům výkonávat své povolání a její součástí bylo též všemožné "vyhrožování", včetně toho, že pokud republiku neopustí, StB zavře Julia Tomina do psychiatrické léčebny apod.

Kdo měl možnost poměry v naší zemi tehdy alespoň trochu poznat na vlastní kůži a ještě to nezapomněl, asi nebude překvapen tím, že rodina Tominových se nakonec - přesněji 22. srpna roku 1980 - skutečně ze země vystěhovala. V jejich případě to však nebylo vystěhování v pravém slova smyslu. Tominovi neodcestovali z Prahy (aspoň původně) natrvalo, ale odjeli s povolením úřadů do zahraničí jen na pětiletý pobyt a zamířili do Anglie, kde Julius dostal jako už tehdy známý filozof nabídku k působení na univerzitě v Oxfordu.

Jeho předchozí i další osudy by vydaly na hodně tlustou knihu, kdyby se je někdo odhodlal sepisovat a možná by to měl sám Julius jednou udělat a napsat paměti. Anebo by jejich jedinečné a neopakovatelné životní zkušenosti měla jednou sepsat jeho žena Zdena, ostatně spisovatelka.

Zde ocitujme jen několik vět z úředního záznamu StB, popisujících okamžik samotného jejich odchodu z naší země a konfliktu, který se přitom odehrál na čs. hranicích. Je totiž pro celý případ typický: (cituji) "Dne 22. 8. 1980 ve 20.30 hod. přicestoval na hraniční přechod Rozvadov osobním vozidlem zn. Lada pravicový exponent Julius Tomin se svojí manželkou, bývalou mluvčí Charty 77 Zdenou Tominovou a dětmi Lukášen a Markem. U jmenovaných byla provedena důkladná celní prohlídka, při které bylo zjištěno, že Julius Tomin vyváží do zahraničí řadu publikací o řeckých filozofech, knihy o řeckých dějinách a svůj diplom o získání akademického titulu - doktora filozofických věd. Při snaze celních orgánů odebrat Juliovi Tominovi diplom o získání doktorátu, který hodlal vyvézt do zahraničí, hrozilo nebezpečí, že se Julius Tomin rozhodne zůstat v ČSSR a proto bylo od odebrání diplomu upuštěno." Ve 22.00 pak opustil území republiky.

Zamyslíme-li se trochu v představách nad touto příhodou, pochopíme, proč vlastně museli odejít - manželé Tominovi totiž patřili k lidem, kteří se nenechali snadno zastrašit a kteří zásadně nikdy nevyhověli tomu, co na nich požadovala StB anebo jiný uniformovaný úředník na celnici. Jak vidíme, Julius si postavil hlavu a raději by neodjel do ciziny, kdyby to mělo být za cenu, že se dobrovolně vzdá svých práv. Takoví lidé opravdu neměli v té době v Československu co dělat a režim se jich snažil zbavovat všemi prostředky.

Lze předpokládat, že obžalovaný bývalý vysoce postavený důstojík StB František Vach si na nic podobného už dnes nepamatuje, alespoň to bude u soudu předstírat a že jako důchodce nakonec ani nebude odsouzen k nějakému trestu. Případ před soudem Prahy 6 je ale hlavně výpovědí o době a poměrech, na něž by dnes mnozí rádi zapomněli, ale které by právě proto rozhodně zapomenuty neměly být.