Přechod od diktatury k demokracii v Iráku

Bolestný proces bourání starého systému a vytváření nových politických, ekonomických a kulturních elit, co nejméně poznamenaných spoluprací se starým režimem, bude trvat léta a netrpělivé kamery světových televizí u toho budou určitě chybět. Vzpomeňme na Bosnu, na Kosovo, na Východní Timor a nebo na Makedonii. Přestalo se válčit, kamery zmizely a problém zdánlivě jakoby zmizel ze scény i s nimi. Opak je ve skutečnosti pravdou.

To nejobtížnější vždy přichází až s mírem. Pro Irák to platí stonásobně. Zatím však světové tiskové agentury a televize ještě přinášejí zprávy o posledních záchvěvech války, tedy přestřelkách, demonstracích a zatýkání ozbrojenců či teroristů na penzi. Ale už nyní je vidět, že ty první důležité mírové zprávy začínají unikat pozornosti. Ta vůbec nejdůležitější se objevila v úterý večer po skončení prvního regionálního setkání téměř stovky představitelů irácké protisaddámovské opozice v jihoirácké Nasíriji.

Desátý ze třinácti bodů společného prohlášení je tím nejnadějnějším, co zatím z ještě válečného Iráku zaznělo. Bod deset zni: "Strana Baas musí být rozpuštěna a musejí být odstraněny všechny důsledky jejího vlivu na společnost" Konec citátu. Je úplně jedno, že setkání v Nasíriji nebylo zcela reprezentativní a že ho některé, především šíitské skupiny dokonce bojkotovaly. Pokud se tento požadavek na zničení struktur a vlivu politické páteře Saddámova režimu začne na dalších jednáních opakovat tak, aby se dostal do obecného povědomí, nakonec se prosadí.

Pak má Irák velkou šanci vyhnout se marasmu jiných postkonfliktních a posttotalitních společností. Zničit stranu Baas a její nomenklaturu se všemi jejími vazbami na tajnou policii i ekonomiku by znamenalo osvobodit i tu poslední vesnici od nadvlády lidí, spjatých s minulým režimem. To samo o sobě ještě v žádné posttotalitní situaci nestačilo na bezchybný rozvoj ekonomiky a demokratických institucí, ani na vznik fungujícího právního rámce potřebných reforem. Ale nepojmenovat zlo zlem a ponechat starým stranickým kádrům možnost podílet se na vedení státu by znamenalo, jak lze vidět v mnoha postkomunistických zemích, nakazit demokracii od počátku infekcí nespravedlnosti.

Oněch třináct bodů Nasírijského prohlášení je tedy skutečně pozoruhodným začátkem poválečné obnovy Iráku. Podle tohoto prohlášení by Irák měl být demokratickým federálním státem, jehož vláda nebude založena na vyvažování etnických a náboženských identit. Stát by měl být založen na respektování zákonnosti a respektu k různosti, včetně uznání potřeby politického zastoupení žen. Irák si musí svoji vládu vybírat sám bez zasahování zvenčí.

Politické násilí musí být eliminováno. Pokud se to někomu zdá málo, ať si vzpomene na režim, který v Iráku vládl ještě před deseti dny. Na vládu jedné jediné teroristické strany, na politickou a ve skutečnosti kmenovou kliku, která za posledních pětadvacet let zničila života možná až dvou milionů lidí a která proti vlastnímu obyvatelstvu neváhala zasahovat i chemickými zbraněmi. Irák je dnes vojensky okupovanou, zdecimovanou zemí, která se bez zahraniční pomoci jenom těžko postaví na nohy.

Požadavky z arabského světa, by prozatímní správa dosazená koalicí vládla nejvýše několik týdnů, jsou nesmyslné. Stejně absurdní jsou snahy bohatých amerických evangelistických hnutí, které se připravují vyslat do Iráku desítky svých kazatelů s tunami biblí, aby obraceli nevzdělané islamisty na pravou křesťanskou víru. Irák má předpoklady stát se v průběhu let bohatou, rozvinutou a vzdělanou zemí. Ale to mělo Rusko, Ukrajina nebo Jugoslávie před dvanácti či třinácti lety také. I jejich zkušenost ukazuje, jak důležitá je ona první informace z Nasírije. Zničit hned na začátku stranu Baas by tedy byl určitě krok správným směrem.