Pražská výzva o Evropské unii

Jejich "Pražská výzva" odmítá, jak uvádějí, cestu k "umělému, centralistickému a federalistickému evropskému superstátu", vytvořenému pouze pro byrokraty a politiky a nikoli pro občany. Rozšíření Evropské unie o nové členské země, tvrdí předsedové těchto tří pravicových stran, přivádí evropské národy na novou dějinnou křižovatku, odkud by měla cesta vést ke "vzájemné a dobrovolné spolupráci suverénních národů", nikoli k "odcizeným nadnárodním institucím". Zdůrazňují dále ve své výzvě potřebu vzájemného respektu, k "národním odlišnostem, k národním demokratickým tradicím a ke specifickým národním zájmům".

Výslovně odmítají ústavu Evropské unie, jejíž základní kapitoly právě dokončil Evropský konvent po šestnácti měsících práce. Evropské národy nepotřebují smlouvu, ať už se jmenuje Ústava nebo ne, stlačující všechny evropské země do jednoho ekonomického, politického a právního rámce. Uvádí se doslova v prohlášení předsedů tří pravicových stran, s tím, že výsledky dosavadního jednání Konventu o budoucnosti Evropské unie by se měly podrobit jedinému spolehlivému testu. Lidovému hlasování, čili referendu.

Signatáři pražské výzvy pravicových stran zjevně doufají, že občané členských zemí ústavu Evropské unie nakonec v referendu neschválí a navrhují do budoucna úplně jiné uspořádání Evropy. Tvrdí například, že základem spolupráce mezi evropskými národy by měly být jen smlouvy uzavřené mezi suverénními státy a že legitimita Evropské unie by měla být odvozena pouze od těchto smluv.

Jak přesně by takové uspořádání Evropy mělo prakticky vypadat z tak krátkého prohlášení ještě úplně jasné není, ale už z toho, co je zde ve výzvě tří předsedů pravicových stran řečeno můžeme usuzovat, že by se jistě chtěli pokusit o hodně razantní odbourání evropské byrokracie. Pak ale vzniká otázka, jaké centrální orgány by Evropská unie potřebovala, kdyby se řídila jen smlouvami uzavřenými mezi naprosto suverénními státy. Možná, že by pak ani žádné centrální evropské instituce nebyly nutné.

Na první pohled se zdá, že tato pražská euroskeptická iniciativa vychází z představ části britských konzervativců, kteří trvale odmítají nejen nenáviděnou bruselskou byrokracii, ale i společnou evropskou měnu. Iain Duncan Smith i v Praze vyjádřil naději, že Britové odmítnou euro v referendu, až budou mít tu možnost a vyzval k něčemu britské Konzervativní strany Iain Duncan Smith. Dal také najevo, že jednoznačně nesouhlasí s vytvořením funkce evropského prezidenta, ani s předpokládaným dalším posilováním pravomocí Evropské komise. Jak sám řekl, na krátkou návštěvu do České republiky přijel tento týden proto, aby zahájil novou kampaň, zaměřenou proti nynějšímu směřování Evropy.

Nemůžeme si ovšem nevšimnout, že dnešní situace Británie a nových členských zemí Evropské unie je v mnoha ohledech dost rozdílná. Především v tom, že britská demokracie jako politický systém trvá už nejméně dvěstě let a je zakořeněná snad ještě více než jinde v Evropě. V bývalých komunistických zemích Střední a Východní Evropy, které jsou dnes kandidáty Evropské unie, je demokracie jako fungující systém teprve na začátku. Existuje sotva několik let a nemá proto tradice, o něž se může snadno opírat Británie.

Viz kupříkladu setrvávání zástupců nereformované Komunistické strany v českém parlamentě dokonce v silném početním zastoupení. To by v Británii opravdu nebylo možné. Ekonomické rozdíly mezi námi snad ani není třeba rozebírat. Jsou jasné na první pohled i z makroekonomických statistik, které charakterizují hospodářský potenciál země a životní úroveň obyvatel.

Jestliže Britové si proto klidně mohou dovolit žít bez společné evropské měny a odkládat referendum o jejím zavedení, v případě České republiky to tak snadné není. I naši euroskeptici vesměs uznávají, že vzhledem k naší zeměpisné poloze vlastně nemáme na vybranou a musíme se k Evropské unii připojit, neboť opačná alternativa by byla pro nás velice nevýhodná.

A to už nemluvíme ani o pozitivním vlivu, který na nás má a bude mít Evropská unie třeba v oblasti životního prostředí, dodržování právních norem podle evropských standardů pro fungování české justice a tak dále a tak dále. A nakonec asi i v mezilidských vztazích, kde převládají určité modely slušného chování.

V tom všem se Británie přizpůsobovat nemusí, aby byla napříště přijímána v Evropě s respektem, ale u nás a v dalších kandidátských zemích máme ještě mnohdy dost co dohánět.

Jak centralistický bude evropský superstát budoucnosti nemůžeme dnes odhadnout. Zatím ale v Evropské unii k žádném úbytku demokracie rozhodně nedochází. Žádné národní tradice a odlišnosti nemizí, pokud si je v té které zemi lidé chtějí zachovat.

Jiná věc je, jak byrokratický je bruselský aparát a jak pravicové či levicové jsou jednotlivé evropské vlády. Britští konzervativci se samozřejmě hlásí k pravicové hospodářské politice, obhajují nízké daně a minimálně regulaci ekonomiky. A v tomto ohledu si Iain Duncan Smith má na Brusel proč stěžovat. V Evropské komisi převládá zatím jiný názor. Ten se ale může časem změnit, budou-li to voliči chtít. Jinde v Evropě i u nás. A bude zajímavé sledovat, jak se za několik let, až bude ta věc aktuální, postaví ODS k zavedení evropské měny v České republice. Kdo ví, možná právě v té době bude Mirek Topolánek úřadovat ve Strakově akademii.