Pozor, rodí se nová vláda!

Politické strany sdružují občany, kteří mají stejné nebo podobné představy o tom, jak by měl vypadat a fungovat stát a jeho rozpočet. Své představy nabízejí ostatním občanům, a ti jim - coby voliči - dodávají váhu, která pak určuje sílu mandátu pana Grosse a dalších pánů při vyjednávání o podobě příští vlády. Na první pohled to vypadá, že je vše v nejlepším pořádku.

Cosi tu přesto neklape. Zdá se, že hledání Super-Star, mistrovství světa ve fotbale a v neposlední řadě letní radovánky se těší většímu zájmu veřejnosti než péče o podobu příští vlády. O čem to svědčí? - Cosi to říká o veřejnosti. To je ale téma příliš složité. Zjednodušme si to. Říká to cosi o komunikaci veřejnosti s její politickou reprezentací. O komunikaci v obou směrech.

Chcete-li se s někým domluvit, musíte mít o čem a musíte chtít. Není-li ten druhý na doslech, musíte mít k tomu nástroj. např. telefonní aparát, ústřednu a dráty. V politice jsou tím nástrojem politické strany. Ony mají artikulovat politickou vůli občanů a vzájemným jednáním dospět ke kompromisu, který se stane na čas závazným pravidlem. - Zde to ale začíná váznout. Naše politické strany jsou většinou nepočetné. Už proto nemohou řádně komunikovat s veřejností, dokonce ani se svými voliči. Některé mají tolik problémů samy se sebou, že nezvládnou ani kontakt s vlastním členstvem. - Stačí udělat malý pokus: vypnout televizi a rádio, přestat číst noviny a zahloubat se do rytmu místního života ať už Prahy, krajského či okresního města, nebo ještě níž. Zjistíte, že cesty, jimiž tam uzrávají politická rozhodnutí, se vinou jinudy, než jak se dočteme v politologických příručkách.

Čím to, že tento provoz, jemuž říkáme politika, vůbec funguje? Mám za to, že jeho udržovatelem jsou média. To ona překlenují váznoucí komunikaci mezi politickou reprezentací a veřejností, ba dokonce mezi vedením stran a jejich členskými základnami. Vytvářejí a živí tak fikci, jíž můžeme říkat "virtuální realita politického života země".

Významná média jsou ta nejsledovanější. Aby byla hojně sledována, musí upoutat, prosadit se zábavnou formou. Tím vlastně činí ze svých diváků, posluchačů, čtenářů - publikum, množinu kibiců. Ta se ale nemůže stát občanskou společností. Politická scéna se tak začíná nebezpečně podobat scéně estrády či kabaretu. Nebezpečně proto, že některé souvislosti, ty nezábavné, ale přesto důležité, je nutno v zájmu sledovanosti vynechat.

Veřejnost se proto začíná diferencovat. Jedny ta hra baví, jiné ne. Jedni chodí k volbám, motivováni vlastními představami a fantaziemi o politice, které však nevstupují do racionální politické rozpravy, neboť ta se nekoná. Druzí k volbám nechodí, protože jsou otráveni a nemají koho volit, jak říkají.

Slýcháme, že se vedou jednání o složení příští vlády. Možná dokonce o přeskupení politické scény. Veřejná sledovanost těchto snah je, obávám se, nevelká. Zatím se nedaří učinit je zábavnými, zejména když nás požehnané léto zahrnuje tolikerým dobrodiním. Snad se někomu z vyjednavačů podaří vytvořit záminku, z níž vytěží obratná žurnalistika mediálně atraktivní detail.

Složení příští vlády (pokud se k ní dospěje) bude důležité pro příští osudy země. Význam této skutečnosti může zapadnout mezi ty mediálně neatraktivní. - Pokud tento spletenec někomu připomíná bludný kruh, má nejspíš pravdu. A pokud z něj existuje nějaké východisko, je nesnadné, ale nikoli nedostupné. Záleží na tom, jak velká část veřejnosti odmítne ponižující roli kibice a dá přednost odpovědnému politickému myšlení a jednání.