Poznámky k bilancování prvního roku Klausova prezidentství

Zatímco z dalších prezidentských předmětů má 4 trojky a 7 dvojek. Což je poměr o dost horší, než loni u Havla. Ale odhady obecenstva, jak víme, mohou být ošidné. Mnohem směrodatnější jsou výroky samotného Václava Klause v rozsáhlém rozhovoru ze sobotní Mladé fronty Dnes. Tak například dost otřesné sdělení, že pomineme-li šest zákonů, které za ten rok Parlamentu fakticky vrátil, plných 50 z té stovky, které nevrátil, podepsal prý s maximální nechutí a kdyby byl poslancem, tak by hlasoval proti nim. Z toho jaksi vyplývá, že Václavu Klausovi se nelíbí nejen činnost vlády, kterou právě u příležitosti výročí svého zvolení mnohokrát podrobil kritice v pravdě zdrcující, ale přinejmenším z poloviny také činnost celého Parlamentu.

Z dalšího průběhu rozhovoru v Mladé frontě Dnes se čtenáři znovu mohli dohadovat, zda-li Klausův postoj k Evropské unii se dá spíše označit za euroskeptický, europesimistický nebo dokonce za eurofóbní. Maně jsem si vzpomněl na výrok Václava Havla z jeho nedávného setkání s novináři, který potom nikdo z nás novinářů nezveřejnil. Havel přibližně řekl toto: "Já každý den ráno, když se probudím, tak se doslova tetelím radostí, že už za pár týdnů budeme v Evropské unii, která ve srovnání s tím, v čem jsme žili kdykoli předtím, slibuje bezpečné a prosperující prostředí." Konec citátu.

S tímto výrokem nemusíme bez výhrad souhlasit, ale musíme uznat, že má větší cenu pro duševní rozpoložení národa, vstupujícího do nezvyklého nadnárodního útvaru, než výrok Klausův, který v Mladé frontě Dnes říká toto:" Nejsem zastáncem myšlenky, že Evropská unie ve své dnešní podobě je vítězstvím svobody a demokracie. Tento názor předváděný všemi stranami koalice je něco neuvěřitelného a nedůstojného. Česká republika však nemá možnost se vyhnout tomuto procesu a nepokoušet se na něm podílet." A o kus dál pak Klaus pokračuje větami vskutku zlověstnými: "Je tu však pocit absolutní beznaděje vůči něčemu, co se valí mimo nás, mimo mě, s nemožností to ovlivnit a zůstává jenom možnost vztekle bouchat lokty do stolu. Podobný pocit beznaděje jsem neměl od památného Chruščevova projevu o kultuře počátkem 60. let." Konec citátu.

Od tohoto velechmurného pohledu na věc pro budoucnost naší země tak zásadní prezidenta Klause samozřejmě nedokáží odradit ani námitky redaktorů Mladé fronty Dnes, že podle průzkumů zejména mladí lidé se na vstup do Evropské unie těší a považují to za příležitost, že budeme patřit k lepší části světa. Klaus ví svoje, a to svoje nezmění, ani kdyby se v této věci měl postavit i proti názoru většiny. A právě toto je nejproblematičtější stránka postavení Václava Klause v čele státu. Tímto svým postojem s fatalistickým závěrem, běda nám, musíme tam všichni, bude také asi i mezinárodně komplikovat integrační snahy Špidlovy vlády.

A v této souvislosti snad nejzajímavější ze všech desítek statí o prvním roku Klausova prezidentství je opět jeden článek ze sobotní Mladé fronty Dnes, rekapitulující, jak vlastně před rokem Václav Klaus přišel k těm svým 142 hlasům, jimiž nakonec v Parlamentě zvítězil. Ledacos z toho jsme už pozapomněli a tak si to podle Mladé fronty Dnes zopakujme.

Cituji: "Lidé z ODS to neradi slyší, ale Klausovo vítězství se fakticky zrodilo v okamžiku, kdy se předseda KSČM Grebeníček rozhodl, že jeho strana po mnoha letech zase jednou sehraje svou historickou roli. Několik dní před volbou, 28. února se sešel výkonný výbor KSČM a doporučil pokud možno na potřetí prezidentské volby ukončit a prezidenta zvolit."

Je nabíledni, že pro komunisty byl Klaus se svým postojem k Benešovým dekretům, válce v Iráku a ke KSČM vůbec mnohem bližší než jeho protikandidát Sokol, jehož Grebeníček před volbou nepřímo prohlásil za klerikála a za zastánce sudetských Němců. Podle Mladé fronty Dnes mohlo dát Klausovi svůj hlas až 35 ze 44 poslanců KSČM, ale to Občanské demokratické straně stále nestačilo k dosažení potřebného magického čísla 141. Stále chybělo 20 hlasů, které bylo nutné vylovit z koaličních vod. A tady padá podezření hlavně na zemanovce v ČSSD, včetně Jiřího Rusnoka, který se k tomu přiznal a patrně i na dalšího ministra Špidlovy vlády, který své přiznání jen naznačil. Také však na jednoho či dva zákonodárce KDU-ČSL, jejichž proklausovské hlasování připustil hned po volbě tehdejší předseda strany Cyril Svoboda.

Podezření padá samozřejmě na Miroslava Kalouska, který to však vehementně popírá, takže nutno vzít za bernou minci sdělení jednoho z klíčových politiků ODS, který prý řekl Mladé frontě Dnes toto:" Kalousek sám to možná nebyl, ale hlasy lidovců nám nepřišly náhodně." A sám Mirek Topolánek k tomu dodal: "Rozhodující dva hlasy jsme získali pět minut před začátkem třetího kola, ale určitě nečekáte, že vám řeknu, kdo to byl." Omlouvám se, že tak obšírně cituju z Mladé fronty Dnes, ale považuji za důležité, aby se to dověděli i ti, kdo onen článek nečetli. Chvílemi přitom člověku přichází na mysl citát z jedné písničky Voskovce a Wericha:". zvolili jsme ho, abysme ho měli."

Ale je to přece jen složitější. Možná, že jednou přijde doba, kdy třeba ti dva eventuelní lidovci, jejichž hlasy také rozhodly, že na Hradě sedí Václav Klaus, se nad svým loňským počinem zamyslí. A možná také, že jindy se také zamyslí odbojní sociální demokraté. Zatímco komunisté a samozřejmě i občanští demokraté své volby určitě litovat nebudou.