Povodeň změnila život

Je zničena úroda, nikoli pouze zemědělská, která měla poskytnout prostředky k založení úrody nové. Česká krajina změnila tvář, neboť z milovaných řek a blahodárných dešťů se staly přírodní vražedné nástroje.

Fatální povodeň mnohé odhalila. Podíváme-li se na případ Spolany nebo pražského Metra, zjišťujeme, že ještě poměrně dlouho po nastolení nových pořádků, žijeme v prostoru časovaných bomb, za které by se nemusel stydět ani Usáma bin Ladin. Spolana náhle představuje gigantickou chemickou zbraň a Metro, projektované jako protiatomový kryt, je ve skutečnosti smrtonosnou pastí. Bohužel, dnes nemůžeme s jistotou říci, kolik podobných objektů je v takovém stavu, že by v případě jiné katastrofy, kolem sebe nešířily druhotný zmar. Příčiny netřeba hledat. Jsou jimi, lehkomyslnost, bohorovnost a nezodpovědnost těch, kteří s nimi manipulují, kteří by se o ně měli starat, majíce na mysli bezpečí vlastní i spoluobčanů. Duch komunismu, pro který jsou tyto vlastnosti typické, v nás stále žije, paradoxně bohužel, naše demokratická společnost v tomto případě nedisponuje ekvivalentem komunistickým karabáče, ze kterého by mohli mít viníci oprávněný strach.

Fatální povodeň odhalila nedostatečnost centrálních úřadů, které s nutným důrazem neinformovaly o tom, co se blíží. Co bylo platné postiženým celodenní povodňové zpravodajství, když na jeho sledování neměli čas. Obecní úřady nedostaly písemné a především přesvědčivé materiály jak asanovat postižené objekty, jak desinfikovat, proč nevyčerpávat vodu ze zatopených sklepů atd. atp.

Přitom jak armáda, tak policie disponují podrobně popsanými postupy, vycházejícími i ze zkušeností před pěti lety, kdy podobná povodeň postihla Moravu. Vše prý bylo k dispozici, ale kdesi v klikatých úředních cestách tyto informace jaksi zabloudily.

Fatální povodeň ukázala, co je to lidská solidarita. Kde se náhle vzaly v naší poměrně cynické společnosti charitativní organizace, zavážející postižené oblasti nutnými potřebami? Kde se vzalo nasazení hasičů a vojáků, pracujících se dvěma gulášovými konzervami až patnáct hodin denně?

Kde se vzala ochota pracovníků energetických závodů, kteří do úmoru a s kruhy pod očima oživovali životodárnou síť? Kde se vzala nezištnost drobných podnikatelů, autodopravců, kteří poskytli techniku na odvoz toho, co kdysi bývalo lidským majetkem? Buďme však v používání pojmu solidarita poněkud opatrní. Ukázala především solidaritu nepostižených s postiženými.

Kdo prožil tuto živelní katastrofu v oblastech vrcholně zasažených, zjistil, že událost v mnoha případech prohloubila a umocnila staré a v historii lokálních vztahů, zasuté nevraživosti, které náhle vypluly na povrch v podobě závisti, nepřejícnosti či dokonce škodolibosti. Někteří se mohli spolehnout na pomoc přátel či sousedů, jiní zůstali sami a někteří dokonce sami zůstat chtěli.

Bylo až hmatatelně patrné, že povodeň v mnoha případech vymlela mezi lidmi hluboké koryto, které bylo před tím jen nenápadnou stružkou. O tom však někdy jindy.

Fatální povodeň je za námi. V úvodu jsem hovořil o tom, že vnímáme zatím spíše onu materiální spoušť. Postižení jsou v tomto okamžiku v centru společenské pozornosti.

Škody se někde rychleji, někde pomaleji odstraňují a na intenzivní práci svítí vysušující slunce. Blíží se však dny dešťů, plískanic a vlezlého chladu, kdy se budou muset postižení uchýlit do ještě mokrých, syrových a nevytopitelných domovů či ještě budou obývat provizorní ubikace. Budou přemýšlet o tom zda jejich pole nejsou natolik kontaminována, aby se na nich dalo ještě něco pěstovat.

Zda je jejich pracovní místo ještě obnovitelné. Měli bychom se všichni připravit na to, že teprve tehdy budou tito lidé potřebovat naší skutečnou solidaritu a pomoc a to nikoli v podobě dezinfekčních prostředků či lopat nebo státních dotací na nové bydlení. Budou potřebovat solidaritu duševní a mentální neboť povodeň nikoli pouze ničila, ona mnohým změnila smysl života a cíl lidského snažení.

rse@rozhlas.cz