Postoje k Rusku dělí Visegrád

V České republice názory na rusko-gruzínský konflikt narušily obvyklé schéma, v němž se ve většině otázek neshodne prezident a jeho občanští demokraté, na jedné straně, s opozicí, reprezentovanou především sociální demokracií, na straně druhé. Prezident Václav Klaus se v hodnocení krize postavil jednoznačně na stranu Ruska, zatímco ODS na stranu Gruzie. ČSSD zůstala někde uprostřed. Podobně jako prezident viní Gruzii z neuváženého rozpoutání konfliktu, ale zároveň poukazuje na ruské provokace, které gruzínské vojenské akce předcházely, a mnohem tvrději odsuzuje nepřiměřenou ruskou reakci, včetně okupace částí Gruzie.

Dokonce by se dalo říci, že ČSSD má v hodnocení konfliktu blíže k vládě a k ODS, než k prezidentovi, jehož názory jsou naopak téměř totožné s tím, jak konflikt hodnotí komunisté. Někteří představitelé ČSSD, jako třeba první místopředseda Bohuslav Sobotka, dokonce souhlasí s názorem ODS, že by se Gruzie měla při splnění podmínek členství co nejdříve stát členem NATO.

Dělat na základě prvních reakcí politiků a politických stran dalekosáhlé závěry je asi předčasné, ale každopádně existuje jistý potenciál, že by rusko-gruzínský konflikt mohl částečně sblížit zahraničně-politická stanoviska dvou největších politických stran u nás, a zároveň vést k jisté izolaci prezidenta. Nejde jen o to, že ČSSD, která byla dřív k Rusku poměrně vstřícná, se po ruské invazi v Gruzii staví k Rusku mnohem opatrněji, ale i o to, že emancipace od prezidenta Klause v části ODS může znamenat, že občanští demokraté zaujmou vstřícnější postoj k Evropské unii. Pokud totiž topolánkovská část ODS vidí Rusko skutečně jako nebezpečí, bylo by vcelku logické, kdyby se více začala zasazovat o jednotnější Evropu.

ČSSD naopak může nakonec zaujmout poněkud vstřícnější postoj k americké protiraketové základně v České republice. Význam tohoto zařízení se totiž ve světle agresivní ruské politiky poněkud změnil. I někteří ze sociálních demokratů, kteří dříve tvrdili, že nemá smysl iritovat radarem Rusko, mohou nyní naopak vidět přítomnost amerických vojáků u nás jako užitečnou pojistku proti rozpínavé ruské politice.

Naše bezpečnost má evropskou i transatlantickou dimenzi. ČSSD v poslední době zdůrazňovala dimenzi evropskou na úkor transatlantické, zatímco ODS zdůrazňovala dimenzi transatlantickou na úkor evropské. Ruská intervence v Gruzii by možná mohla oběma stranám pomoci ve společném hledání tolik potřebné rovnováhy. ODS se tato možnost nabízí i proto, že její čestný předseda na Hradě zaujal stanovisko, které je v rozporu jak s postoji Evropské unie, tak Spojených států.

Klausovo hodnocení rusko-gruzínského konfliktu se liší i od názorů jeho doposud největšího spojence ve střední Evropě-polského prezidenta Lecha Kaczynského. Ten zaujal v rusko-gruzínském konfliktu postoj jednoznačně protiruský. Spolu s představiteli baltských zemí dokonce neváhal jet do Tbilisi, aby Gruzii osobně podpořil. Stanovisko polské vlády vedené Občanskou platformou Donalda Tuska je poněkud mírnější, ale i tak o poznání kritičtější k Rusku, než je český prezident.

Maďarští vládní socialisté jsou ve svých hodnoceních zatím opatrní, ale přesto maďarská vláda jednoznačně požaduje, aby se Rusové stáhli z Gruzie a respektovali její územní celistvost. I navzdory své téměř absolutní závislosti na ruské ropě a plynu se Maďarsko oficiálně kloní spíše na stranu Gruzie. Maďarská opozice se proti Rusku postavila mnohem jednoznačněji. Předseda největší opoziční strany Fidesz, Viktor Orbán, se dokonce dostal do ostrého sporu s ruským velvyslancem, když přirovnal ruské praktiky v Gruzii k sovětskému zásahu v Maďarsku v roce 1956.

Jediným významným spojencem Ruska v zemích Visegrádu tak vedle českého prezidenta a českých komunistů je jen slovenský premiér Robert Fico a jeho strana Smer. Prohlášení Fica na adresu Gruzie byla téměř stejně kritická jako prohlášení Klause, za což si oba politici vysloužili v Moskvě uznání. Slovenská pravicová opozice je naopak k ruskému počínání v Gruzii kritická.

Bude zajímavé sledovat, jak se tyto názorové rozdíly projeví nejen ve vztazích mezi jednotlivými zeměmi, ale i mezi jednotlivými vrcholnými politiky zemí Visegrádu. Jelikož ovšem většina středoevropských politiků vnímá ruské počínání kriticky, ba možná jako hrozbu, současné ruské počínání země Visegrádu spíše sjednotí. I Fico nakonec svojí proruskou rétoriku možná zmírní, pokud Evropská unie zaujme na svém summitu jasné stanovisko. Slovenský premiér je totiž na r rozdíl od českého prezidenta, který je jakýmsi politickým liberem, odpovědný i za úspěšné fungování Slovenska v rámci Unie.

Pokud jde o Unii, ruské akce v Gruzii už mají konkrétní dopady. Někteří středoevropští politici, kteří byli známi svými euroskeptickými postoji, jako je polský prezident Kaczynský, nyní volají po jednotě Evropské unie. Nebylo by překvapující, kdyby mnozí dosavadní euroskeptici zmírnili i svoje kritické postoje k další evropské integrace v podobě přijetí Lisabonské smlouvy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .