Postkomunistický aspekt volby spolkového prezidenta

V průběhu voleb nového spolkové prezidenta propásli životní šanci rehabilitovat se před německou veřejností a doložit, že po předchozích dějinných peripetiích, ze kterých vyvodili důsledky i pro sebe samotné, se stali standardní demokratickou stranou, s jejíž spoluprací je možné počítat nejen na komunální nebo na zemské úrovni, ale i na úrovni spolkové. Nestalo se tak.

Skutečnost, že postavili na začátku volby svoji kandidátku, která, ač západní Němka, je pověstná svým levičáctvím, se dalo ještě vydýchat. Dokonce i při vědomí, že nemá nejmenší šanci dostat jiné hlasy, než zase ty postkomunistické. Ve srovnání s českými komunisty před dvěma lety alespoň postavili kandidátku vlastní krevní skupiny. Zato čeští komunisté se nechali reprezentovat dámou pověstnou krajně pravičáckými a šovinistickými názory.

Průběh voleb spolkového prezidenta jednoznačně ukázal, že gesto vlastní kandidátky má své politické opodstatnění jen v prvém kole. Vyrovnaná volba v tom druhém zato nabídla možnost levici sjednotit a porazit tak kandidáta pravicového. Pokud by byli postkomunisté zvedli už v druhém kole ruce pro Joachima Gaucka, kandidáta sociálních demokratů a zelených, navíc kandidáta požadovaného většinou německé veřejnosti, přispěli by k něčemu většímu, než je jen sjednocená levice pro jednu volbu. Dali by tak zřetelně najevo, že ani oni nechtějí mít s chmurnou komunistickou minulostí v NDR nic společného a že se s touto minulostí poctivě vyrovnali. Už proto byla jim nabídnutá možnost volit Gaucka možností jedinečnou a neopakovatelnou. Gauck, tato výrazná postava soudobých německých dějin, bývalý demokratický protivník honneckerovského režimu a člověk, který se nejvíce přičinil o odhalení jeho nejtemnějších stránek, se stal symbolem proměny komunistické NDR v demokratickou a svobodomyslnou zemi.

Jenže komunisté zůstali věrni své tradici. Do druhého kola bezvýsledně vyslali svoji kandidátku. Velkoryse ji stáhli před kolem třetím s tím, že se v následujícím kole zdrží hlasování. „Sociální demokraté a zelení,“ řekl na tiskové konferenci Gregor Gysi, šéf postkomunistického poslaneckého klubu, „rozehráli hru, která jim nemohla vyjít.“ Aby toho nebylo málo, stranická předsedkyně postkomunistů Gesine Lötzsch navrhla oběma levicovým stranám, aby do třetího kola šli společně s jiným kandidáta, než byl Joachim Gauck. Už při vyslovování toho návrhu věděla, že je to nejen technicky, ale i věcně naprostý nesmysl.

Werner Schulz, člen strany zelených a bývalý člen demokratické opozice v NDR prohlásil, že v tomto případě strana, která si říká Levice, selhala a promarnila šanci překročit stín SED, honneckerovské komunistické strany, a vymanit se tak z jeho dosahu.

Zbývá odpovědět na otázku, co vlastně německé postkomunisty vede k takové rozbíječské politice, nijak nepodobné té, jíž se vyznačují komunisté čeští? Na pohádku o beztřídní společnosti už přece nevěří ani oni sami. Na druhé straně příležitost osvědčit se jako demokratická strana a stát se tak možným partnerem pro vládnutí pokaždé ochotně promarní. Na rozdíl od svých komunistických předchůdců nestojí tedy o to získat moc?

Nestojí.

Ta moc, které dosáhli už jen tím, že na politické scéně překáží, aniž by do politiky vnesli cokoli rozumného, je ta nejpohodlnější a přitom nejméně riskantní. Není totiž spojena se žádnou odpovědností. A o to komunistům šlo odjakživa.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.