Poslanci v ulitě

Z toho všeho vyplývá, že poslanci telekomunikační služby včetně internetu přesunem do vyšší sazby daně z přidané hodnoty zdražovat nemuseli. Tím spíš, že na začátku jednadvacátého století je komunikace základem fungování vyspělé společnosti a pomáhá k jejímu rychlému rozvoji. V České republice už sice lidé nemusí měsíce až roky čekat na zavedení pevné linky a rovněž trh s mobilními telefony jen kvete, přesto má země k rozvinuté informační společnosti ještě daleko. Také kvůli tomu, že internet není běžně dostupným médiem pro drtivou většinu obyvatel a že jeho cena odrazuje od masivního používání. Tím, že se od nového roku internet a telefon ještě zdražily, jakoby se česká politická reprezentace vydala na cestu zpět. Tedy místo snadnějšího přístupu k nejmodernější komunikaci, kladení překážek jejího užívání.

V této souvislosti pak působí poněkud směšně snaha vlády zavést internet do všech škol a zařadit jeho používání do základů vzdělanosti. Rozpor mezi konkrétními činy a sliby je v tomto případě do očí bijící. Rovněž jako pokrytectví poslanců. Ti se při přesunu telekomunikačních služeb a internetu oháněli jednak Evropskou unií, a také tvrzením, že nepůjde o zdražení drastické a že se s ním občané vyrovnají. Samozřejmě většině lidí nezbude nic jiného, než přijmout zdražení telefonu a internetu jako fakt a uzpůsobit tomu rodinný rozpočet. Patrně včetně omezení telefonování a práce s internetem.

Poslanci, kteří kázali vodu, dobře vědí,že budou popíjet víno. V rozpočtu na letošní rok je totiž položka zhruba dvou a půl milionu korun, která by měla pokrýt nárůst výdajů na telefon. V praxi to znamená, že by poslanci měli dostat přidáno, aby nemuseli omezovat telefonování a hlavně, aby nemuseli přitom sáhnout hlouběji do vlastní kapsy. Vrchol pokrytectví spočívá v tom, že s tímto příspěvkem dopředu de facto počítají. Bojí se to však na veřejnosti otevřeně přiznat. Proto se "obětoval" poslanec za sociální demokracii Miroslav Svoboda, který s návrhem na navýšení příspěvku na telefonování oficiálně přišel. Podle osvědčené taktiky budou někteří poslanci protestovat, jiní ho veřejně odsoudí, ale nakonec tento návrh projde.

Pokud existuje šance na shodu napříč politickým spektrem, pak je to právě v otázce zájmů poslanců. Klasickým příkladem mohou být nekonečné diskuse o omezení jejich imunity, nebo o zprůhlednění jejich příjmů. Tedy, že by nepobírali různé náhrady. Směrem k veřejnosti se vždy nesou slova o tom, že je potřeba výhody poslanců omezit. Když padne konkrétní návrh, je smeten ze stolu s odůvodněním, že není kvalitní. Hra na změnu pak pokračuje dál, čas plyne a výhody politiků zůstávají stejné, pokud se ještě nezlepší. Samozřejmě bylo by populistické chtít po politicích, aby žili na hranici chudoby. Na druhé straně by jejich zabezpečení nemělo být úplně odtrženo od reality. Jinak totiž hrozí ztráta soudnosti, což se nutně musí promítnout do jejich konkrétní práce. Klasickým příkladem je právě debata o zvýšení náhrady za dražší telefonování a internet.

Pokud by politici uvažovali normálně, pak by asi místo návrhu na zvýšení příslušné náhrady, přemýšleli o tom, zda by nebylo lepší vrátit telekomunikační služby a internet zpět do nižší, tedy pětiprocentní, sazby daně z přidané hodnoty. Pomohli by tím nejenom svojí kapse, ale také rozvoji informační společnosti v České republice. Což by se mohlo promítnout v hospodářském růstu a třeba v poklesu nezaměstnanosti.