Politické aspekty útěku

Ten zcela přímý dodal celé věci ministr dopravy Milan Šimonovský, který se v rozhlasovém rozhovoru dosti neobratně vyjádřil o nepřímé odpovědnosti ministra za dění ve svém resortu. Mohlo to vypadat, že ministr viní svého kolegu z odpovědnosti a odpovědnost předpokládá samozřejmě i vyvození důsledků. Nastolila se tím skutečně obecná otázka odpovědnosti ministra. Ten je sice šéfem resortu, ale je zde představitelem politické kontroly, tedy kontroly veřejnosti nad veřejným prostorem.

Ministr by vlastně neměl svůj resort přímo řídit, od toho jsou profesionální úředníci, kteří na ministerstvu zůstávají i po výměnách ministrů, aby resort měl kontinuitu a mohl fungovat. V České republice je situace trochu posunuta, ministr je příliš vnímán jako šéf celého resortu, proto to neustálé volání po schopných manažerech. Těmi by se ve skutečnosti měl obklopit až ministr, jehož místo je více v Parlamentu než na samotném ministerstvu.

Pokud jde ovšem o odpovědnost, tak to je právě věc ministra. Ten nese odpovědnost za fungování resortu a výrazné chyby jsou i jeho chybami. Právě proto je třeba vyšetřit, o jak výraznou chybu v tomto případě šlo a jak vysoko bude politická odpovědnost vyvozována.

Správné je určitě to, že ministr se rozhodl díky tomuto případu vrátit ze zahraniční dovolené, i když někteří voliči se zvláště vysokými nároky na své zástupce by se mohli ptát, co uprostřed politického podzimu důležitý ministr a místopředseda vlády na dovolené vůbec pohledává. A kdybychom byli zvláště jedovatí, pak bychom mohli odpovědět, že strana, kterou pan ministr spravedlnosti ve vládě zastupuje, už žádné voliče nemá, takže může být v tomto směru klidný. To je mimochodem velmi podivná situace, ale tak už to v politice chodí.

Přesto je třeba přivítat návrat ministra, protože jeho přítomnost při pátrání po uprchlých vězních a vinících jejich útěku je důležitá po symbolické stránce. Bývají někdy směšní ti politikové, kteří se v případě vypjatých situací nebo dokonce katastrof nevracejí ze dovolených nebo ze služebních cest s poukazem, že by při likvidaci následků stejně nebyli nic platní. Už se to párkrát stalo.

Dalším politickým aspektem je, to se ovšem zdaleka netýká jen ministerstva spravedlnosti, že řadový občan bude mít po dalším útěku nebezpečných zločinců dojem, že v bezpečnostních složkách musí panovat naprostý chaos. Útěky trestně stíhaných a neschopnost vrátit je zpátky před soud a do výkonu trestu jsou dalším hřebíčkem do rakve důvěry ve schopnost státu nastolovat spravedlnost.

A s tím souvisí další aspekt. Stalo se už v České republice tradicí, že útěk z vězení nebo před spravedlností bývá zdůvodňován nedůvěrou ve spravedlivý proces. Také v tomto případě taková argumentace zazněla, protože jeden z uprchlíků stále popírá účast na činu, za který byl odsouzen a žádá o obnovu procesu. Takové výroky zpravidla ve veřejnosti dostatečně rezonují a dávají další vizitku důvěře veřejnosti ve státní spravedlnosti. Jedno s druhým pak svědčí o tom, že něco je tady v nepořádku. Ale to už se netýká jen jednoho, ani dvou ministrů.