Politická stagnace v Evropě má hodnotové příčiny

Existují lidé, kteří se dívají na svět pouze očima obchodů a obchodních vztahů a tvrdí, že společná politická moc Evropy nemusí být upevňována a budována. Poukazují přitom na to, že Evropa je bohatá a ekonomicky silná mocnost, která se nemusí obávat o svou budoucnost. Zavírají oči před tím, že ve světě neexistují jen univerzální obchodní vztahy a globální trhy, přes něž se rozděluje bohatství, ale také obrovský boj o sféry politické moci, boj, v němž do značné míry rozhoduje síla jednotlivých států, jejich vojenský potenciál, schopný dodat jejich zájmům razanci.

A nejde jenom o státy. Připomněli jsme si výročí 11. září v roce 2001, kdy relativně malá teroristická organizace zaútočila na centrum největší mocnosti světa. Dnes bojují s teroristickými silami i další evropské země, v poslední době zvláště Velká Británie a Německo, jejichž bezpečnostním silám se podařilo odvrátit několik vážných hrozeb. Stále přitom nevíme, kdo přesně za těmito teroristickými aktivitami stojí, kdo je financuje a v jakém zájmu vlastně jednají. Přitom nesmíme zapomínat, že tato situace znamená nejen extrémní zátěž pro státní služby, ale i pro prosté občany, kteří mají obavy o své životy nejen doma, ale i při cestách za rekreací po světě.

Svět už není tak bezpečný jako býval a hrozby se množí, životní nejistoty rostou. Nelze se pak divit, že občané posuzují své vlády podle jejich schopnosti postarat se adekvátně o bezpečnost jejich životů. Dalším důležitým faktorem, vytvářejícím nejistoty, jsou situace na trhu práce a v sociálním zabezpečení. Známý mnichovský sociolog Ulrich Beck mluví o šířící se nejistotě jako kolektivní zkušenosti. Tvrdí, že všude v industrializovaném světě roste podíl nejistých, krátkodobých pracovních příležitostí, což se zvláště týká mladých lidí, kteří si nemohou plánovat svůj život, protože nemohou počítat s žádnými pevnými pracovními místy.

Mnozí z nich vyvíjejí velké úsilí se s touto situací vyrovnat, ale Beck mluví o "kreativní chudobě", která má své důsledky. Mladí lidé se stávají jakýmisi podnikateli se svým vlastním životem, což velmi často firmy zneužívají k jejich vykořisťování. Vyčerpávají jejich síly, neposkytují jim žádné jistoty a tváří se, že takový je moderní mobilní a flexibilní svět. Z hlediska zdravého vývoje společností to však má devastující účinky.

Především to znemožňuje mladým lidem, aby se mohli vážně rozhodovat o založení rodiny. Ulrich Beck říká, že skandální je chování vlád, které na jednu stranu chtějí, aby přibývalo stabilních manželství, aby se rodily děti a současně chce, aby mladí lidé byli plně mobilní, tedy aby existovali plně mobilní otcové a plně mobilní matky. Mohou však takoví lidé vůbec přivádět na svět děti?

V takovém světě je totiž nezbytné, aby si i ženy budovaly kariéry a flexibilně se zapojovaly do pracovního trhu, což samozřejmě mnohé chtějí, ale - a to je potřeba zdůraznit - bez dětí. To všechno se už stalo v mnohých zemích prvořadým politickým problémem, pouze některé vlády to odmítají vzít na vědomí. Jakoby zapomínaly, od čeho vlastně jsou, co je důvodem jejich existence.

Moderní státy, a zvláště ty demokratické, mají totiž především na starost zajišťování bezpečného života svých občanů, přičemž tím není myšlena jenom bezpečnost života jako takového, ale i sociální bezpečí. Nejsou-li toho schopny, nesmí se divit, že občané si obtížně vybírají, koho mají volit a jaké by měly vlády být. Proto tak vypadá dnešní politická krajina v Evropě.

Jednoduše řečeno, bezradnost vlád se odráží v bezradnosti nebo dokonce hněvu voličů. Podívejme se na některé evropské země. Začnu Velkou Británií, kde nedávno oznámil dlouhou dobu úspěšný ministerský předseda Tony Blair, že příští rok opustí svůj post. Důvodem je nedostatek morálky u některých členů labouristické vlády, četné korupční a sexuální skandály některých ministrů, které Blair nedokázal přesvědčivě zvládat.

Přitom právě vláda by měla dávat jistá měřítka a klást důraz na jisté hodnoty. Zvláště v době, kdy země čelí teroristickým hrozbám a aktivně se účastní boje s mezinárodním terorismem. Tento boj je totiž i bojem o hodnoty. Chování britské vlády, respektive některých jejích členů, pak jakoby dávalo za pravdu islamistickým ideologům, kteří tvrdí, že Západ je zcela zkažený. Nepochybuji o tom, že se Britové dokážou díky svým silným liberálním a svobodomyslným tradicím s touto situací vypořádat, jenže podobné je to i jinde v Evropě.

Ve Francii se drží u moci prezident, který má na krku tolik skandálních podezření z korupčního chování, že je marné jeho vzývání velikosti Francie. Ve skutečnosti se hlavně stará o zajištění své budoucí beztrestnosti. Nechce se vzdát ani svého ministerského předsedy, ačkoli je znám svou neschopností řešit nejdůležitější problémy francouzské společnosti. Je pak obtížné mluvit o nějakých republikánských hodnotách, okolo nichž by se společnost měla semknout. V skutečnosti Francie trpí rozpadem své identity, občané pociťují silné nejistoty a proto je dobře, že se budou již příští rok konat prezidentské volby, které, jak mnozí doufají, vynesou do čela státu nějakou silnou osobnost s čistýma rukama, která bude schopná vytyčit nové směry dalšího vývoje této silné a kulturně bohaté země.

Neúspěch referenda o evropské ústavní smlouvě ve Francii měl nepochybně příčinu právě v těchto nejistotách. Přitom ani Velká Británie, ani Francie nejsou žádné chudé země, ba právě naopak. Jejich problémem je tudíž morální stav jejich vlád, nevěrohodnost, která jenom posiluje celkové pocity nejistot.

Také Itálie je na tom podobně. Bývalý premiér Berlusconi sice udělal řadu pozitivních reforem, ale stal se také nevěrohodným kvůli úporné snaze zakrýt své prohřešky v některých mocenských a finančních záležitostech. Po volbách, které také dopadly velmi těsně, se moci ujala silně levicová vláda, v níž jsou zastoupeni také komunisté, což italskou společnost jenom dále rozděluje.

Je možné, že tato vláda nebude mít dlouhého trvání, protože nebude schopná řešit ani to, co od ní očekává ta část společnosti, která ji volila. Relativně nejlépe je na tom dnešní Německo a to díky velké koalici, která má jasnou většinu a především kancléřce Angele Merkelová, která rychle vyrostla ve velkou osobnost i v mezinárodní politice.

Získala si obdiv i amerického prezidenta George Bushe, protože se na rozdíl od svého předchůdce a jeho podprůměrného ministra zahraničí Joschky Fischera dokáže jasně postavit na stranu obhajoby svobod a demokracie všude ve světě. Zřetelně se vyslovila za právo Izraele na život, které této zemi upírá nejen velká část Palestinců, ale i regionální mocnost Irán.

Poslala poprvé od druhé světové války německé válečné lodě k břehům Libanonu, aby tam zajišťovaly bezpečnost pro libanonské občany. Znakem dnešního světového demokratického politika je totiž schopnost odložit stálé shánění se po dobrých obchodech a připravenost hájit hodnoty, na nichž naše civilizace stojí. Ve své vládě není přitom sama, například ministryně pro rodinu Ursula von den Leyen nekompromisně hájí podpory pro rodiny s dětmi, protože se uvědomuje, že rodina a důstojné postavení ženy ve společnosti jsou hodnoty, bez nichž nemůžeme přežít, i kdybychom nakrásně měli plné mísy.

Paní ministryně přitom zdůrazňuje, že jde o křesťanské hodnoty, které musíme hájit. Šťastnou shodou okolností má Německo - řečeno v uvozovkách - i svého papeže, Benedikta XVI.., který rovněž dodává Evropě v její těžké hodnotové situaci naději a odvahu. Je to tak trochu paradox, že se právě Německo, které se ještě v nedávné době podílelo na jakémsi francouzsko - rusko - německém poručníkování nad Evropou se silným anti - americkým zaměřením, postavilo do čela úsilí o hodnotovou obnovu Evropy, ale dějiny to tak patrně chtěly.

Ukazuje se, že Evropa je stále ještě schopná se v pravou chvíli vzpamatovat, i když zatím jde jen o slibné počátky něčeho, co se teprve může, ale také nemusí dále rozvíjet. Evropa dnes opět potřebuje Německo a to nejen jako hospodářskou mocnost, ale také jako silnou demokratickou mocnost, která je schopná adekvátně jednat.

Je toho potřeba i kvůli situaci ve střední Evropě, kde vznikly velmi nestabilní a problematické vládní koalice, zvláště v Polsku a na Slovensku. V obou zemích se vlády drží u moci jen díky spojenectví s extrémistickými stranami, především nacionalistického zaměření. Uplynuly jen dva roky od přijetí těchto zemí do Evropské unie a již se ukazuje, že prospěch z toho měly pouze po hospodářské stránce. Hodnotově se k Unii nijak nepřiblížily, ba právě naopak. A přitom na to měl být kladen velký důraz od počátku, protože hospodářský rozvoj je sice důležitý, ale není hlavním a jediným posláním evropské integrace. To mohla Evropa zůstat úspěšným hospodářským společenstvím a nemusela se politicky integrovat.

A tím jsme u kořene problému zastavení se další politické integrace Evropské unie po dílčím neúspěchu s referendy o ústavní smlouvě ve Francii a Holandsku. V Evropě všechno souvisí se vším, ostatně jako v životě. Dnes je tedy jasné, že bez hodnotové integrace se nemůže podařit ani politická integrace, což si většina lidí v Evropské unii ještě před několika lety vůbec neuvědomovala.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .