Pohřeb Jana Palacha

"Dnes 19. ledna 1969 v 15.30 student Jan Palach zemřel. I přes veškerou péči a snahu lékařů i ostatních pacient neodolal popáleninám třetího stupně na 85% těla. Jan Palach zemřel v pokoji. Nejvyšší státní představitelé v čele s presidentem Ludvíkem Svobodou zaslali soustrastný telegram rodině zesnulého."

Tak zněla krátká tisková zpráva o úmrtí Jana Palacha z 19. ledna roku 1969.

V minulém rozhlasovém archivu jste mohli slyšet názory vysokoškolských spolužáků na Jana Palacha. I v dnešním archivu se budeme věnovat pochodni číslo jedna, která v lednu 1969 vzplála na Václavském náměstí v Praze.

Takto ukončil svůj smuteční projev nad rakví studenta Jana Palacha tehdejší rektor UK Oldřich Starý. Rektor pronesl téměř vizionářská slova. O tom, že cesta bude v budoucnu trnitá a že studenti jednou převezmou "vládu věcí svých", v tu chvíli možná nikdo nepochyboval, ale že tato trnitá cesta bude trvat do studentské demonstrace v listopadu 1989 dlouhých 20 let, nikdo ani netušil.

Zastavme se ale u citované tiskové zprávy. Ta se zmiňuje o telegramu presidenta Svobody a nevyšších státních představitelů, který poslali blízkým pozůstalým Jana Palacha. Když čtete oficiální stanovisko, kde se říká "položil svůj život z čisté a zářné lásky k vlasti a za její šťastnou budoucnost", víte, že jde o prázdná slova komunistických aparátčíků, slova plná cynismu. Vždyť titíž "nejvyšší státní představitelé" už na konci srpna 1968 podepsali moskevská ujednání o tzv. konsolidaci situace v Československu a pak v září roku 1968 schválilo Národní shromáždění Československé socialistické republiky Zákon o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku, Zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků a Zákon o Národní frontě. Podepsáni jsou Svoboda, Smrkovský, Černík, nebo-li jedni z těch, kteří ještě nedávno přitakávali projevům socialismu s lidskou tváří ve společnosti. A aby se udrželi na svých "nejvyšších místech", utužovali komunistický režim a svými podpisy jen stvrzovali moskevská ujednání ze srpna 1968. Šlo také o tytéž politiky, kteří se podíleli na vzniku Smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa nebo-li na ostudném a pokořujícím pobytu okupantských vojsk

Proč toto celé uvádím? Nejspíš proto, aby kontext, ve kterém zaznějí následující ukázky, dotvořil jasnější obraz o celkové situaci ve dnech Palachova pohřbu. Pak také budou trochu jinak znít i slova těch, kteří pronášeli své přísahy v aule UK.

Zvony pražských katedrál za slovy řečníků nad rakví Jana Palacha dokreslují význam celé atmosféry.

Básník a spisovatel Jaroslav Seifert v té době píše:

"Vám, chlapci, kteří jste se odhodlali zemřít! / Nechceme žít ve nesvobodě, a proto v nesvobodě žít nebudeme. To je vůle nás všech, všech lidí, kteří zápasí o svobodu národní a o svobodu vlasti. / Nikdo nesmí zůstat sám, ani vy, studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, že není jiná cesta, než kterou jste sami zvolili. / Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že naše věci se dají vyřešit jenom hned a že se řeší jen tady. Máte právo udělat se sebou, co chcete. Nechcete-li však, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se."

Moskva o Palachově upálení samozřejmě věděla, a proto ve společném dopise z 23. ledna Brežněv a Kosygin varovali, že události po Palachově smrti nabírají nebezpečný politický charakter. To byl také důvod proč se nikdo z nejvyšších představitelů na pohřbu neukázal.

Také jakákoliv aktivní účast v akcích kolem Palachovy smrti se stala záminkou k ostrým postihům, které za nedlouho následovaly. Lidi ovládl strach a beznaděj. I dnes si myslím, že oprávněně.

Za pražské studenty se s Palachem rozloučil Zdeněk Touš.

Druhá pochodeň, která zakrátko vzplála, se jmenovala Jan Zajíc, ten nazval svou báseň příznačně: Poslední

Slyším Vaši zbabělost,
křičí v polích,
řve ve městech,
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozorňuje a vábí

Bije z věží kostelů
umíráček národu a zemi
Ve jménu života
vašeho
hořím

Jan

Zvukovou podobu tohoto příspěvku naleznete také v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 19. ledna 2007.