Pohádka o tom, jak plž zachránil lidem život

Španělskou invazi přežilo jen málo původních ostrovních obyvatel Karibiku a jejich kultura, jazyk, náboženství byly zdevastované do té míry, že se z toho hispánská Amerika už nikdy nevzpamatovala. Později byla do oblasti násilím dopravena nová rasa Homo sapiens z Afriky a svobodné obyvatele Senegalu, Ghany, Nigérie a Angoly lidská zvůle degradovala na bezprávné otroky na plantážích Španělů, Portugalců a později bílých Američanů.

S lidmi migrovali i živočichové a jejich osud v nových zemích závisel na schopnosti přizpůsobit se, což platí nejen o zvířatech. Jedním z těch živočichů, který byl z Afriky do Ameriky přepraven ve vlastním těle černochů, je jeden- až dvoucentimetrový parazitický červík, odborně zvaný Schistosoma mansoni, a nemoc jím způsobená schistosomoza. Dnes je schistosomami infikováno téměř 200 milionů lidí v 75 zemích světa.

V lidském těle červík žije v žilách kolem střev, kam samička klade denně 200 až 300 vajíček. Z nich jedna část se prodere až do dutiny střeva, odkud jsou vyloučené stolicí ven, aby se naplnil neúprosný zákon přírody, "zákon o zachování druhu". Ti šťastní, co vypadnou do sladké vody, mají vyhráno. Vylíhne se z nich plavající larva - miracidium -, která se musí zavrtat do vhodného plže, jinak do 24 hodin zahyne. V plžovi si larva počíná zcela conquistadorsky, z jediné larvičky se v něm namnoží tisíce větších larev zvaných cerkarie. Ty z plže vylézají v tisících, aby se alespoň některé dostaly člověku na kůži, provrtaly ji a odstartovaly celou anabázi od začátku. Vajíčka, která zůstala v těle, jsou proudem krve zanesena do stěny střev nebo do jater, tam uvíznou a způsobí kolem sebe zánět, který se zhojí jizvou, čímž je postižená část jater do smrti vyřazena z funkce.

Logo|foto:Český rozhlas

Pozorný čtenář už jistě vypozoroval klíčovou roli plže v tomto příběhu. Plž figuruje v migraci lidi, mezinárodním obchodě, náhodách i nehodách. V průběhu druhé světové války (neví se kdy) přivezl někdo (neví se kdo) nějaké exotické rybičky (neví se jaké) z jihovýchodní Asie na Floridu. V té zásilce byl i malý nežádaný přivandrovalec - plž jménem Tarebia granifera! Že je v té zásilce, se tehdy nevědělo. Plžovi se na Floridě dařilo, neměl přirozené nepřátele, měl dostatek tepla i potravy a stejně tak, jak se španělští conquistadoři povyšovali nad domorodým obyvatelstvem, i náš malý nájezdník získal nad místními druhy šneků převahu. Dryáčnicky zabíral jejich vody a obsazoval nová teritoria. V šedesátých letech byl malý dobyvatel poprvé spatřen v sladkých vodách Portorika. Nikdo se už nedozví, jak překonal vzdálenost z Miami na Portoriko, když let trvá přes dvě hodiny. Poslední zpráva o přivandrovalém plžovi na Portoriko pochází z konce sedmdesátých let. Potom se na něj nějak zapomnělo.

V roce 1993 jsem se na Portoriku objevil já a dr. K. Mott ze Světové zdravotnické organizace v Ženevě, který měl na starosti schistosomozu, mě požádal, abych se podíval po výskytu schistosomozy na Portoriku. Dlouho o ní nebyly žádné zprávy. Začali jsme vyšetřením dětí, které jsou infekcí nejvíce ohrožené. Ve zdejším horku vlezou do každé vody. Ale ve vesnici, kde před 10 lety bylo infikováno až 40 % obyvatel, jsme se studenty naší lékařské školy nenašli ani jedno infikované dítě. Když už počty těch negativních šly do stovek, požádal jsem dr. Malka z Tulane University v New Orleansu, světového experta na plže, o radu. Přišel a ve svých sedmdesáti letech začal čile pobíhat po portorických řekách a jezerech. Všude jsme nacházeli jen přivandrovalou tarebii, ale žádnou Biophalaria glabrata, plže, který přenáší schistosomozu. Záhadou zůstávalo, kam se šneci přenášející schistosomozu ztratili. Malek po týdnu odcestoval a já se studentem Jorgem, kterému bylo 35 let, byl třikrát ženatý, měl pět dětí se třemi ženami, sloužil 6 let na amerických ponorkách, jsme dál brouzdali po vodách Portorika. Marně, "špatný" plž přenášející nemoc byl z portorických vod vytěsněn přivandrovalým plžem "dobrým". Našli jsme odpověď i na záhadu, proč z více jak 500 vyšetřených obyvatel ostrova byly infikované jenom tři osoby starší 35 let. Jelikož červ může u člověka přežít až 30 let, naši pacienti se zřejmě infikovali už někdy v dětství.

Tak dlouhé spolužití červa s člověkem není vůbec přátelské. Červ vyčkává a udeří i po více než deseti letech, kdy se objeví první příznaky nemoci. To už je na jakoukoliv pomoc pozdě. Na vlastní oči jsem viděl mnoho takových případů. V jedné portorické vesnici přišel na první setkáni asi padesátiletý muž, otec čtyř dětí, v těžkém stavu s játry poškozenými schistosomozou. Na druhé setkání už nedošel, zemřel na selhání jater.

Také jsem byl v Japonsku, kde pozorovali úmrtí i desítky let poté, co byl přenos infekce přerušen. A byl zde "příběh" polských Židů, kteří před Hitlerem utekli nejdříve do Afriky, kde se infikovali schistosomozou, a usídlili se v Austrálii, kde se schistosomoza nevyskytuje, a na tuto infekci i po 30 letech umírali. Moc se o tom nevědělo, a proto jsem na Portoriku zorganizoval mezinárodní vědecké setkání nejlepších odborníků světa. Myšlenka se zalíbila i Světové zdravotnické organizaci, která přispěla částkou 5 000 USD, ale 5 000 USD mi věnoval i krajan Tonda Coufal, jeden z prvních mořeplavců na vlastnoručně postavené jachtě (o plavbě byl natočený film Ztroskotáme zájtra), který rozuměl, co znamená uspět v cizí zemi, navíc tak šovinistické, jako je Portoriko.

Nemohu si odepřít podělit se s vámi o komický zážitek ze sponzorství portorického ministerstva životního prostředí. Naše zjištění, že v sladkovodních jezerech a řekách ostrova již nehrozí riziko nákazy schistosomozou, mělo veliký význam pro rozvoj ekoturistiky. Ministr na moji žádost o sponzorství odpověděl kladně, já jsem formulář vyplnil, odeslal a ... nic. Když jsem asi po 4 měsících zjišťoval stav věci, úřednice se ptala na datum odeslání žádosti. Když jsem jí to sdělil, bezelstně pronesla historickou větu: "Bylo to loni, nebo v tomto roce?" Možná tu žádost hledají dodnes! I tak se v San Juanu na Portoriku, v říjnu 1998, poprvé komplexně diskutoval problém nemoci, jejíž počátek byl desítky let předtím, než infikovaný člověk zemřel.

V historii vandrování živočichů a rostlin je mnoho nechtěného. Ocitnou se v prostředí, kam nepatří, a postupně se stávají obtížnými, ba až život ohrožujícími druhy. Notoricky je znám australský králík. Na Portoriku je problémem "černý mravenec", který se sem dostal z Brazílie. Mraveniště buduje pod zemí a těžko se s ním bojuje. Jeho poštípání končí malými puchýřky se sklonem ke zhnisání. V USA je pohromou "formosánský termit", který mění neworleanské domy na prach. A "dlouhorohý tesařík", který byl do USA zanesen s obalovým dřevem z Asie, dnes napadá stromy ve městech. V Chicagu byly nuceni vysekat celé aleje.

Naše přivandrovalá tarebie je zatím pro ostrovy Karibiku spasením. Přerušila přenos jedné zákeřné nemoci bez vynaložení jediného centu. Kdy jiné státy vydávají miliardy dolaru na boj s touto nemoci, na Portoriku to bezplatně vyřešila "matka Příroda". A ještě něco - je zadostiučiněním, že my z Čech - netropické země, která nikdy nekolonizovala, jen kolonizovaná byla, jsme se na té hezké pohádce o matce Přírodě podíleli.