Podpora vládě

Oba dva už v době přeměny Špidlovy vlády v Grossovu tvrdili, že podpoří nový kabinet pouze v případě splnění některých podmínek. Například se jim nelíbila osoba ministra zahraničí Cyrila Svobody a pojetí zahraniční politiky reprezentované jeho ministerstvem. Nakonec oba dva ruku pro vládu zdvihli. Mimo jiné výměnou za to, že prvním náměstkem Svobody se stal Jan Kohout. Shodou okolností diplomat, který měl vést novou vládu pro Grossovi. A v ní neměl být Cyril Svoboda.

Podle zákulisních informací měl křeslo ministra zahraničí obsadit právě Laštůvka. Nelze se divit tomu, že po návratu ze zahraniční služební cesty byl Laštůvka nemile překvapen realitou. Tedy tím, že Kohoutova vláda nebude a že v novém kabinetu Jiřího Paroubka naopak bude opět Cyril Svoboda. Tedy politik, kterému Kavan s Laštůvkou vyčítají přílišnou orientaci na Spojené státy. Zároveň tvrdí, že pokud je ministrem lidovec, měl by být prvním náměstkem sociální demokrat. Po Kohoutově odchodu na diplomatickou misi do Bruselu tomu tak není.

Kavan s Laštůvkou by na tomto postu rádi viděli současného velvyslance při OSN Hynka Kmoníčka. Tedy diplomata, který mimo jiné vedl poněkud tajemnou a velmi problematickou misi do Iráku v době, kdy byl u moci diktátor Sadám Husajn. Podle očekávání takovýto požadavek Svoboda odmítl. V této souvislosti je dobré připomenout, že Kmoníček není členem sociální demokracie. Takže Kavanovi s Laštůvkou jde o něco jiného, než o koaliční vyváženost při obsazení důležitých postů. Tím, že navrhují pro Svobodu už dopředu nepřijatelného kandidáta, tlačí ho ke zdi. Kavan možná také kvůli tomu, že to byl právě Svoboda, kdo ho vystřídal ve funkci ministra zahraničí. Konkrétně v době, kdy běžela naplno aféra kolem Kavanovy pravé ruky na ministerstvu Karla Srby, který byl v té době obviněn nejenom z přípravy vraždy novinářky Slonkové, ale byl rovněž podezřelý z rozsáhlé korupce.

Nejrůznější podivné vazby i praktiky z té doby začal Svoboda ihned likvidovat a netajil se tím, že jeho předchůdce Kavan nesl za korupční prostředí v Černínském paláci přinejmenším politickou odpovědnost. Takže se nelze divit tomu, že Kavan s Laštůvkou tolik brojí proti Cyrilu Svobodovi a že právě s jeho osobou spojují svůj postoj k hlasování o důvěře Paroubkově vládě. Je přitom poněkud absurdní, že KDU-ČSL při vyjednávání nijak na Svobodově pokračování v křesle ministra zahraničí netrvala. Právě naopak byl Svoboda první na řadě, když bylo potřeba udělat sociální demokracii nějaký ústupek. Bylo by tudíž velmi paradoxní, kdyby právě na Svobodovi měla ztroskotat nová koaliční vláda. Vzhledem k tomu, že do hlasování o důvěře zbývá ještě relativně dost času, lze počítat s tím, že hlavy rebelů Kavana s Laštůvkou postupně vychladnou a že umožní fungování nové vlády.

Podobně by si měli počínat i další sociální demokraté, kteří údajně se zvednutím ruky pro důvěru Paroubkovu kabinetu rovněž váhají. Zákulisní tlak na ně bude drtivý a těžko mu odolají. Kdyby přece jenom ano, ani v takovém případě by nemusela být Paroubkova vláda ztracena. Při hlasování o důvěře není nutná nadpoloviční většina všech poslanců, tedy sto jeden hlas. Vláda musí získat nadpoloviční většinu poslanců, kteří se hlasování zúčastní. Znamená to, že v případě dvou-tří odpadlíků, by je mohli vyvážit opoziční zákonodárci, kteří by z nejrůznějších důvodů při jednání o důvěře Paroubkovu kabinetu chyběli. To je pro koalici samozřejmě krajní řešení a k němu patrně nedojde.

Pád vlády by podle všeho otevřel cestu k předčasným volbám a možná také k definitivnímu rozpadu sociální demokracie. Už nyní je zřejmé, že ČSSD je rozštěpena na několik názorově velmi vzdálených proudů, které drží pohromadě jen snaha udržet se u moci. A právě kvůli tomu je potřeba se v klíčových momentech sjednotit. Až tento důvod pomine, strana se velmi pravděpodobně rozpadne. Je proto přirozené, že největší nebezpečí pro dosavadní koaliční vlády od voleb v roce 2002 představují sociální demokraté.

Atmosféra před hlasováním o důvěře Paroubkově vládě to názorně dokazuje.