Podle tureckého premiéra Erdogana nepředstavuje Írán žádné nebezpečí

To prohlásil vrchní představitel země, která je členem NATO a pevným spojencem Spojených států, které jsou spojeny s Izraelem strategickou smlouvou. A představitel země, která je kandidátem na členství v Evropské unii. Tu druhou věc, pravda, dnes ani není třeba tolik vyzdvihovat, jelikož se v dnešní době stejně zdá čím dál méně pravděpodobná. A to nejen proto, že dvě hlavní země Evropské unie, Francie a Německo, jsou proti plnému členství Turecka v Evropské unii, ale také proto, že řecká krize oslabila v zemích ležících severně od Alp vůli nejen k dalšímu rozšiřování Unie, ale i k další integraci.

Na druhé straně si lze velmi dobře představit, jak by takové Turecko coby člen Evropské unie, který má silný kredit na Blízkém i Středním Východě, mohlo být skvělou pákou k prosazování evropského vlivu.

Dnes se jeví jasně, že Turecko má svůj vlastní pohled na mezinárodní bezpečnost. Čím dále zřetelněji se projevuje snaha o emancipaci turecké zahraniční politiky u ministra zahraničí Ahmeta Davutoglu. Tomu říká americký velvyslanec v Ankaře „turecký Kissinger“, a je ideologem diplomacie sílící a ambiciózní regionální mocnosti. Podařilo se mu dokonce zahájit proces usmíření s Arménií. V otázce Íránu a středně východního problému a šíření jaderných zbraní hlásá muslimské názory, podle nichž je hlavním nositelem problémů Izrael.

Od roku 2002 vede Turecko strana „umírněných islamistů“, Strana práva a rozvoje (AKP). Ta diversifikuje své diplomatické vazby a zařadila se do tábora jižních zemí, které chtějí vytvořit frontu proti Západu na letošní konferenci o přezkoumání smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968, na níž stojí celý světový pořádek v jaderné oblasti. O íránském jaderném programu premiér Erdogan řekl doslova: „Tato země říká, že její jaderný program je výlučně civilní. Mezinárodní agentura pro atomovou energii, působící v rámci OSN, hovoří o pravděpodobnosti. Nelze postavit zemi na pranýř na základě pravděpodobností.

A je zde ještě jedna velká nevyřčená otázka: kdyby se náhodou Írán přece jen stal jadernou mocností, nebylo by Turecko v pokušení vydat se stejnou cestou? Někteří odborníci se domnívají, že ano.

Je pravda, že Turecko učinilo veliký pokrok v přibližování k evropské legislativě, zvláště v oblasti lidských práv. Nyní je ale další vyjednávání o jeho přistoupení prakticky zastaveno, neboť se podařilo otevřít pouze dvanáct z pětatřiceti vyjednávacích kapitol. Ty ostatní blokuje Francie a Kypr, a také turecké odmítání uplatnit protokol z Ankary, který by umožnil řeckým kyperským lodím a letadlům používat turecké území.

„Než přišel k moci Nicolas Sarkozy, měl jsem skvělé vztahy s Jacquesem Chirakem“, lituje turecký premiér Erdogan. A je i nadále podle svých slov odhodlán pokračovat v přístupových přípravách. „Turecko je velká země. Nechceme být pro Evropu přítěží, ale chceme převzít část jejího břemene. Plníme svůj úkol a my počítáme s tím, že dříve nebo později do Evropské unie vstoupíme.“ Zvláště v souvislosti s dnešní řeckou krizí se jeví turecká ekonomika jako silná a rostoucí. Inu, turecké hospodářství, řekl by policejní rada ze Svěrákovy a Smoljakovy divadelní hry Vražda v salónním kupé. Turečtí představitelé hovoří o dvojciferném růstu, což by Turecko zařadilo na úroveň Číny, mezi nejdynamičtěji rostoucí mocnosti. Za cenu velmi tvrdých rozpočtových opatření se Turecku podařilo vyhnout se zadlužení, které postihlo jeho řeckého souseda. Státní dluh udrželo na čtyřiceti sedmi procentům HDP, tedy na úrovni většiny zemí Evropské unie. A se svým vnitřním trhem, čítajícím 72 miliony obyvatel, je to země, která má ještě velké rezervy hospodářského růstu.

Podle francouzského velvyslance v Ankaře se Turecko neobrací k Západu zády ve prospěch muslimského světa, ale má ambici hájit své výsadní postavení dané jeho zvláštní zeměpisnou a strategickou polohou. Jeho současná diplomacie je velmi aktivní, rozbíhá se všemi směry. Turecko například navázalo významné partnerství s Brazílií a pustilo se do bezprecedentního dobývání Afriky. A znovu se stává významným činitelem na Středním Východě, kde využívá oslabení Egypta a Saúdské Arábie. Již není odkázáno do role „východního pilíře“ NATO. Po pádu Berlínské zdi, v multipolárním světě, se může Turecko hlásit jak ke své evropské a západní identitě, tak ke své středovýchodní, kavkazské či balkánské dimenzi.
A případné členství Turecka v Evropské unii? Jakkoliv se dnes zdá málo pravděpodobné, dějiny neskončily. Nicolas Sarkozy nezavřel všechny dveře, píše Le Monde.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.