Podkarpatská republika vpřed?

Slavil se přece vznik státu, který už neexistuje a oslavovala se síla armády, kterou jsme nikdy neužili jinak, než proti sobě samotným, kdeže třeba na ochranu, těch, co se pod záštitu Československa dobrovolně svěřili. Ano, na mysli mám Rusíny. Součástí 1.republiky se Podkarpatská Rus stala až v roce 1919. Slíbenou autonomii jí ale poskytl paradoxně, až pád této 1.republiky a Mnichovský diktát. Právě na vyhlášení autonomie z 22. listopadu 1938 se odvolává 2. evropský kongres Podkarpatské Rusi, který se sešel letos, 25. října v Mukačevu.

Mezinárodní statut mu zajistila účast jednoho delegáta z Česka. Ostatní pocházejí z řad místních Rusínů, neho Rusínů žijících v ostatních částech Ukrajiny. Všech 109 delegátů ovšem vyhlásilo republiku a hned i s prozatimní dokonce 50-ti člennou vládou. Jejím mluvčím je Dimitrij Sidor, pravoslavný arci-kněz, chrámu Krista Spasitele v Užhorodu podřízeného Moskevskému patriarchátu. A tady pochopitelně začíná prostor pro spekulace. Zvláště, když nepočetný mítínk stoupenců Kongresu a tedy autonomie Zakarpatska se konal pod zástavami ruské mládežnické organizace "Rodina", tedy Vlast.

Vysvětlím: Jednak ukrajinský prezident se snaží prosadit na Ukrajině vlastrní autokefální církev, nepodřízenou Moskvě. Jednak mukačevské ultimatum na uznání autonomie do 1.prosince přichází v době rozjitřených debat o autoniomii Krymu, resp. jeho návratu do lůna matičky Rusi. Také Rusíni, přihřívají si ruská media nacionální konsomé, se v roce 1945 přece hlásili k Rusku a žádali o připojení k němu, ne k Ukrajině; proto zrušení své národnosti a přičlenění k Ukrajině považují rusínští radikálové za sovětskou okupaci. Což o to, v emancipační sebereflexi Rusínů, k nimž se otevřeně hlásí nyní jen kolem 10 tisíc obyvatel z miliónu 300 tisíc lidí v Zakarpatsku, lze jistě vystopovat ruské zájmy. Zvláště, když vezmeme-li v úvahu strategický význam Podkarpatské Rusi kvůli dopravě a produktovodům. Ukrajinští, zejména nacionální, politici volají po represi rusínských obrozenců. Možná se Vám chce zrovna varovat, že slyší trávu růst. Zakarpatsko je malé a vzdálené, ale Rusko by tu mohlo hrát na strunu rozpadu Ukrajiny. Protože co je to vlastně Ukrajina? Z poloviny polsko-rakousko-uherská enkláva a z poloviny území, které jí darovalo Rusko, tak se alespoň měl vyjádřit svého času ex-prezident Vladimír Putin. Za rusínskými požadavky na autonomii může docela dobře stát ale i šéf sekretiariátu prezidenta Juščenka, Viktor Baloga.

Je podezřelý z několika kriminálních činů, hlasy po jeho sesazení zaznívají i z tábora proprezidentské Naší Ukrajiny a jeho vlastní politické ambice srážejí už tak slabý rateing prozápadního Juščenkova hnutí. Baloga krom toho vždycky posiloval vliv ukrajinského pravoslaví v podřízenosti moskevského patriarchy a podporoval rusínskou emancipaci, která se projevila v referendu o nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 schválením autonomie a výzvou ústřednímu parlamentu v letech 1992 a 2002 k uznání svébytnosti Rusínů. Bezvýsledně, protože Ukrajinci je považují za své, tedy Ukrajince, kteří mluví trochu jiným dialektem. Přispěla k tomu i zpráva Československé akademie věd z roku 1918, podle níž jsou Rusíni skutečně Ukrajinci, podobně jako třeba Huculové. Zakarpatsko, chceteli Pokarpatská Rus, by pro Balogu - za určitých okolností - byla nejen dobrou asylovou stanicí, ale mohla by se stát i separatistickou pevností po vzoru třeba Abcházie, nebo alespoň Adžárie. Rusíni už také pohrozili, že se obrátí na evropské insituce kvůli národnostní asymilaci a případně i jednostraně vyhlásí svou státnost. Naštěstí ale nezáleží jen na vůli jednoho vlivného prezidentského muže, ani na více či méně vážně míněných prohlášeních stovky delegátů Evropského, připomenu, že druhého, národního kongresu. Emancipační síla Rusínů, kterých žije podle odhadů v Zakarpatsku asi 800 tisíc, je prozatím, zdá se, slabá. Proto ji ale netřeba podceňovat.

Pokud se v rozhádaném Kyjevě najde dostatek politické moudrosti, začne s Rusíny dialog, který může vyústit v rozumnou dohodu o vyšší či menší míře samosprávy. To je scénář, který v Moskvě, Tbilisi i Bělehradě prozatím píší špatně, nebo impotentně. Naopak jedině tudy, skrz dialog a respekt do budoucna vede cesta k ukrajinské jednotě v pestrosti i regionální odlišnosti. "Naším cíle je ukrajinská federace", tvrdí kněz Sidor. Zda 12.5 tisíce km2 rusínského území má sílu dosáhnout tak smělého cíle vůči ploše 600 tisíc km2 celé Ukrajiny, prověří spolehlivě právě jen rovnoprávný dialog.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .