Podivuhodný příběh ženy, která opustila Pabla Picassa

Když se však dopisovatel britských Financial Times letos vypravil do New Yorku, uvítala ho ve dveřích svého bytu štíhlá vzpřímená žena, která vypadala o několik desítek let mladší.

„Když jsem roku 1961 poprvé vkročila do této budovy, uchvátily mě zdejší vysoké ateliéry se severním světlem a slíbila jsem si, že pokud budu moci, budu žít tady,“ řekla hostitelka o místnostech, které si tu roku 1903 vybudovalo družstvo umělců. Kdysi tu bydlel například významný moderní francouzský výtvarník Marcel Duchamp a Francoise Gilotová tu žije už dvacet let.

Veřejnost ji zná hlavně jako někdejší družku Pabla Picassa, ale ve skutečnosti je celý život malířkou a také úspěšnou spisovatelkou. Na zdech jejího bytu visí řada jejích obrazů a každý by mohl vyprávět zajímavý příběh, ale po některých tu není ani památka. Mezi obrazy není ani jeden Picasso.

Paní Gilotová proslula jako žena, která si troufla svého slavného přítele opustit na závěr vztahu, který trval deset let. Na jeho počátku bylo roku 1943 setkání v okupované Paříži, když bylo Francoise 21 a Pablovi 62 let. Z dívky se stala jeho milenka i múza, protože Picasso ji mnohokrát nakreslil nebo namaloval, ale také matka jejich dvou dětí, Clauda a Palomy, z níž se stala velmi oblíbená módní návrhářka.

Francoise Gilotová popsala jejich společný život v knize Život s Picassem, který je velmi bystrým a nesentimentálním líčením nejen slavného muže, ale i jeho uměleckého života. Picasso se snažil zabránit jeho uveřejnění, a když kniha přesto vyšla, svou družku i děti opustil, a už se s nimi nechtěl setkat.

Pablo Picasso před obrazem „Pár“ (foto: Roberto Otero 1970)|foto: Museo Picasso, Malaga

Jejich společný život měl svou bouřlivou stránku, která se projevovala hned od počátku jejich vztahu. Když spolu bydleli na středomořském Azurovém pobřeží, Francoise chtěla navštívit nedaleký ateliér malíře Pierra Bonnarda, což vedlo k velké hádce.

Picasso prohlásil, že Bonnarda nenávidí, a nechtěl ji k němu pustit. Francoise mu vzdorovala, že nepotřebuje jeho svolení, ale nakonec ustoupila. Když si Picasso uvědomil pošetilost své reakce, nabídl jí na usmířenou, že ji vezme na návštěvu k Henrimu Matissovi, kterého měla jako malíře ještě raději než Bonnarda.

Francoise se s Matissem rychle spřátelila. Ještě po mnoha letech vyvrací pověst, že vztah mezi oběma malíři byl velmi napjatý. Podle ní byli v umění soupeři, ale v osobním životě to byli přátelé. Matisse byl o dvanáct let starší , takže měl k Pablovi trochu otcovský vztah, což mladičkou Francoise vždycky bavilo. Vypadalo to, že Picasso je zlobivý kluk a Matisse jeho laskavý rodič.

Když Francoise roku 1953 Picassa opustila, musela si najít jiné pracoviště. „Věděla jsem, že Paříž už není ve středu dění, a tak jsem váhala mezi Londýnem a New Yorkem,“ vzpomíná paní Gilotová, „pomohla mi spolupráce se dvěma londýnskými galeriemi, protože ve Francii to pro mě bylo dost těžké. Opustit Picassa byl v očích veřejnosti velký zločin, a už jsem tam nebyla vítaná. V šedesátých letech jsem dostala na doporučení ředitele galerie Tate ateliér v londýnské Chelsea, ale moji zákazníci byli hlavně ve Spojených státech, a tak jsem se tam přestěhovala.“

Po sedmiletém manželství s malířem Lukem Simonem, s nímž měla dceru Aurelii, byla Francoise Gilotová nějakou dobu sama, a pak se roku 1970 vdala za virologa Jonase Salka, který proslul objevem vakcíny proti dětské obrně. Poskytl ho k volnému šíření, a připravil se tak možná o několik miliard dolarů. Vysvětlil to tím, že kdyby si objev nechal patentovat, bylo by to podobné, jako by si nechal patentovat slunce. Jonas Salk, který zemřel roku 1995, se také snažil najít vakcínu proti viru HIV.

Pablo Picasso: Harlekýn (1908 - 1909)|foto: Národní galerie

„Už od dětství jsem věděla, že budu malířkou, přestože můj otec chtěl ze mě mít právničku,“ vzpomíná paní Gilotová, „malířem se musíte narodit, ale pak vám dá spoustu práce, abyste se jím opravdu stali. V mládí jsem měla za krkem uměleckého kritika, který mi pořád něco mumlal do ucha, a když jsem se ho chtěla zbavit, tak jsem si raději zahrála nějakou hudbu.“

Její vytrvalost se jí vyplatila. Její obrazy jsou ve stálých sbírkách newyorského i pařížského muzea moderního umění. Roku 2010 dostala ve Francii za své umění nejvyšší vyznamenání, Řád Čestné legie. Jako malířka se zcela osamostatnila, i když jí nikdo neupře spojení s dávnou, ale významnou kulturní érou.

Newyorská Elkonova galerie nyní vystavuje její současné kresby a roku 2012 spolupracovala s Picassovým životopiscem Johnem Richardsonem na výstavě v newyorské Gagosianově galerii, kde se poprvé objevila společně její i Picassova díla.

V jejím ateliéru je stojan s rozdělaným obrazem. Jiná plátna jsou složena na zemi a další visí na stěnách. Paní Gilotová stále každý den pracuje a žije daleko více přítomností než minulostí. „Budu malovat, dokud budu dýchat,“ říká, „když se do toho dám, někdy nevím, co z toho bude, ale vím, že se to někdy rychle a jindy pomaleji vynoří až při práci.“

Francoise Gilotová je také pilná spisovatelka, která píše raději anglicky než v rodné francouzštině. Příští rok má vyjít její další kniha. „Když maluju nebo kreslím,“ říká, „mám vždycky dobrou náladu. Ale když píšu, a řekla bych, že jsem pořád ta samá malířka, tak mám vždycky špatnou náladu,“ dodává se smíchem. Práce na papíře od Francoise Gilotové jsou nyní vystaveny v newyorské Elkonově galerii.

Zpracováno ze zahraničního tisku.