Pod návrhem zákona o důstojné smrti se skrývá legalizace zabíjení slabých a nemocných, říká ředitel hospice

„Jsem pro tu úpravu, která umožňuje pacientům s nevyléčitelnými chorobami v situaci, kdy si to sami přejí, zvolit si důstojný odchod ze života, včetně asistence lékaře,“ říká v pořadu Pro a proti poslanec ANO Jiří Zlatuška.

Robert Huneš, ředitel Hospice Svatého Jana Neumanna, na to reaguje: „Já jsem proti zabíjení lidí.“

Pod návrhem zákona o důstojné smrti se ukrývá ve skutečnosti legalizace zabíjení slabých a nemocných, ať již v podobě asistované sebevraždy nebo v podobě eutanazie, že je nemocný zabit lékařem. Z toho vyplývá, že jiný způsob úmrtí podle toho návrhu je nedůstojný. To znamená, že je nedůstojné zemřít v rodinném kruhu? Samo uchopení toho zákona je zcela pomýlené ve smyslu lidské důstojnosti. Robert Huneš

Jak dále říká: „Viděl jsem stovky a tisíce pacientů na konci jejich života, žiji s nimi a komunikuji s jejich rodinami, a když je dobře pečováno o člověka, tak i s těžkou nemocí nestrádá nepříjemnými symptomy – není vůbec třeba volat po eutanázii.“

Podle jednoho z argumentů poslance Jiřího Zlatušky nestojí hospicová péče proti dobrovolnému odchodu ze života a uvádí, že kapacita lůžek v hospicích nestačí pokrývat počet lidí, kteří by ji potřebovali. „Jsou onemocnění, ve kterých postupy tišění nejsou účinné.“

„Při dobré lékařské péči je tato situace vyřešená a zodpovědně říkám, že bolest není zásadní otázkou,“ oponuje mu Huneš s odkazem na péči, kterou podle něj hospice pacientům dokáží poskytnout.

Paliativní péče znamená péči o pacienta, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest. Jak uvádí Huneš, tak počet českých lůžek určených pro tyto pacienty v hospicích je 500 lůžek a ve veřejné péči je toto číslo srovnatelné se standardem v okolních zemích. Rezervy a nedostatečné pokrytí vidí naopak v domácí hospicové péči, která není rozvinuta kvůli legislativě.

Má rozhodovat o životě pacient nebo pečující lékař?

„Lidé, kteří chtějí eutanazii, nevolají, že nechtějí žít, ale nechci žít takhle,“ cituje Renata Kalenská v pořadu psycholožku Terezu Soukupovou pracující pro soukromý hospic.

Zlatuška si ale myslí, že není společensky vhodné bránit lékařům, aby asistovali pacientům při odchodu ze života: „Jsou případy, kdy je pacient při plném vědomí a odchází mu tělo.“ Zlatuška dále cituje návrh zákona o důstojné smrti, který má za cíl odchod ze života při zachování sebeúcty člověka.

Upozorňuje také, že jádro problému se tak týká toho, kdo má rozhodovat o dalším životě člověka v případě nevyléčitelné choroby: zda pečující lékař nebo sám pacient.

Na to Huneš reaguje tím, že 70 % lékařů, kteří se někdy podíleli na asistované smrti pacienta, trpí psychickými následky kvůli tomuto úkonu. Řada lékařů má také podle Huneše problém například uskutečňovat i interrupce a ptá se, jak by se přistupovalo k této oblasti například na lékařských fakultách.

Zlatuška přirovnává celou situaci naopak k tomu, že má přispět ke kvalitě života. „To, čemu se říká přirozená smrt, má velice jiné podoby než mělo v době, kdy vznikala Hippokratova přísaha,“ odpovídá Zlatuška.