Pochybná pragmatičnost rozhodování ČR ve vztahu k irácké krizi

Počínaje prvním vyjádřením Parlamentu České republiky z poloviny ledna a rezolucí ze sjezdu České strany sociálně demokratické koncem března konče. Připomeňme si nejprve ono vyjádření Českého parlamentu, které bylo poněkud schizofrenní. Senát schválil vládní návrh, který požadoval posílení jednotky, ale její bojové nasazení podmiňoval mandátem OSN, bez něhož by čeští vojáci mohli zasáhnout jen v případě, že by Irák použil zbraně hromadného ničení. Poslanecká sněmovna se však na rozdíl od Senátu v prvém dnu jednání zmohla jen na to, že se vzájemně pohádala.

Druhý den však po sjednocení koalice a podpoře návrhu ze strany ODS byl i v této komoře návrh bez problémů přijat.

Stalo se tak poté, co byly do něho zakomponovány pozměňovací návrhy Jana Kasala. První se týkal podmínky, že o vlastním nasazení vojáků do případné války bude muset ještě jednou rozhodnout vláda, čímž vlastně navrhl, aby rozhodnutí bylo přesunuto na někoho jiného, než na ctihodnou Sněmovnu. Takže žádný div, že se na tomto návrhu Sněmovna shodla. Druhý návrh omezil účast jednotky jen na základě nového aktu Rady bezpečnosti OSN. Tato podmínka, totiž schválení postupu České republiky orgánem OSN, která se objevuje ve všech následných rozhodnutích a rezolucích, odsouhlasených v České republice, je vlastně oním nejvíce schizofrenním prvkem celé záležitosti.

Za legitimní je jistě možno považovat názor, ať si o něm myslíme, co chceme, zejména my, Češi, po zkušenostech z Mnichova 1938, tedy názor, že nikdo nemá právo vést jakoukoliv válku, ani proti krutému diktátorovi, který zbavuje bez jakýchkoliv skrupulí života své domácí protivníky. Podmiňovat však takovýto druh války souhlasem Rady bezpečnosti je, i když to někomu může znít překvapivě, pouhý alibismus, který jen přesouvá morální stránku vlastního rozhodnutí na někoho, kdo s morálkou nemusí mít nic společného. A proto vlastně celý tento příspěvek píšu.

Každý adolescent přece ví, že Rada bezpečnosti OSN je konglomerátem států s mnoha svými zájmy a právě mezi velmocemi a velkými státy se hraje neustále, bohužel i dnes, hra o udržení mnohých rovnováh a vlastních politických i ekonomických pozic. Rusko přece nebude souhlasit s útokem Spojených států na stát v arabském světě, v němž si samo buduje pracně svá postavení.

Čína přece nebude souhlasit s útokem proti totalitnímu státu, v podstatě jen proto, že se jedná o stát totalitní. Francie přece principiálně vždy, až nesmyslně protianglosaská, nebude podporovat Anglosasy, notabene v zemích, kde má sama intenzívní ekonomické zájmy. A Německo společně s Francií, tvořící osu nové Evropy, nebudou přece podporovat konkurenční Spojené státy.

V tomto světle je třeba vnímat i rozpaky českého stanoviska, státu, jenž se nachází sice v Evropě, ale má mnohé důvody souhlasit s válkou proti totalitní diktatuře, kterou vedou Spojené státy americké. Onoho, parlamentem požadovaného posvěcení účasti našich vojáků v Iráku vládou, se veřejnosti dostalo nedostalo v den zahájení spojeneckého útoku dvacátého března.

Vláda rozhodla- nerozhodla vlastně v duchu původního parlamentního jednání slovy premiéra Špidly, cituji: vláda chápe koaliční operaci jako poslední prostředek, vedoucí k naplnění rezolucí OSN, avšak lituje, že se nepodařilo pro tento krok získat nový mandát OSN. Nejsme součástí operace Svoboda pro Irák, nebo jiné akce, která může mít jiné kódové jméno. Konec citátu.

Ze stanoviska vlády vyplývá, že česká jednotka ani nebude podléhat spojeneckému velení a bude zasahovat jen v případě použití zbraní hromadného ničení iráckým režimem. Ještě dále ve své nepochopitelné víře v morální všemohoucnost nemohoucí Organizace spojených národů jde rezoluce delegátů sjezdu sociální demokracie.

Cituji ze závěru rezoluce: Sjezd vyjadřuje přesvědčení, že legitimního cíle mezinárodního společenství odzbrojit režim Saddáma Husajna mohlo být dosaženo mírovými prostředky, kdyby se válčící státy nerozhodly ignorovat OSN. Konec citátu. A znovu opakuji na závěr svůj názor. Odzbrojit režim Saddáma Husajna nemohlo být dosaženo mírovými prostředky. Nikdo totiž neví jak. Ani tím se však neříká, zda je nebo není dobře vést proti němu válku.