Petr Schwarz: Učit se počítat

Určitě je to lepší než další trapné zaplétání se do konstrukcí, kolik třeba dodala do rodinného rozpočtu manželka, případně hledání štědrých strýců, tet, mrtvých sponzorů a bohatých několik let mrtvých bezdomovců z druhého konce světa. I když Ambrozkova manželka podle alespoň zatím platné verze dokázala při mateřské vydělat nějaké ty miliony v podnikání, o kterém vlastně její manžel ani příliš neví, čeho se týkalo, a na které, zdá, se ani ona nemá kvalifikaci.

Jak to u českých politiků nebývá, Libor Ambrozek celkem okamžitě rezignoval na své funkce. Teď zůstává jenom otázkou, zda je to proto, aby se v klidu mohl přebytečných peněz dopočítat, zda proto, že se v něm pohnulo svědomí, nebozda se začíná rýsovat na obzoru takový průšvih, že chce jeho vyšetřování radši trochu odtáhnout ze zorného pole kamer. Paradoxní je, že Ambrozkovi přitížilo, že nebyl v pumpování peněz z různých sněmovních kohoutků dostatečně aktivní, o některé náhrady si nežádal, příbuzné nezaměstnal –jako vrchol absurdního dramatu tedy novináři dokazují, že státní prostředky vlastně nezneužíval. Takže ty peníze se vzaly někde jinde. A to je pořádný problém.

Kdyby totiž Ambrozek „jenom“ zneužíval poslanecké náhrady, velice pravděpodobně by všechno vyšumělo po pár dnech. Používání nezdaněných náhrad na dopravu a ubytování k jiným účelům se totiž minimálně ve sněmovně považuje za něco naprosto normálního a správného. Z různých úst padají slova, že to je přece normální součást platu, hlásil se k tomu tak i třeba bývalý předseda sociálních demokratů Jiří „Vždyť kdo z vás na to má?“ Paroubek. A když se před časem nemohli novináři pro změnu dopočítat, za co si koupil nový byt nynější úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, ukázalo se, že také použil ony „náhrady“. A ani dnes v tom nevidí nic špatného a velice se ohrazuje vůbec proti slovu „zneužívání“. On je přece použil a nic jiného s nimi dělat nemohl. V tom má v podstatě pravdu. Když už si jednou o nějaké náhrady požádá, nemusí a ani nemůže vykazovat, na jaké účely je použil a jestli vyčerpal celou částku. Není komu vykazovat a není komu vracet. A jak říká Sobotka, „ukažte mi ústavního činitele, který to nedělá,“ tedy neužívá náhrady jako součást platu.

Ukázat takového ústavního činitele alespoň v zemích českých půjde velice těžko. Možná někdo takový existuje, ale spíše je jeho existence stejně reálná jako existence ptáka ohniváka. Ale to nic nemění na tom, že tento systém právě tito ústavní činitelé vytvořili a právě jen oni ho zase mohou změnit. Pravda, už teď slýchají, že si svoje peníze nezaslouží, a to jako plat vykazují v podstatě polovinu svého příjmu. V zemi, kde se premiér může chlubit, že bydlí v paneláku, a bere se to za správné, prostě každý závidí druhému nos mezi očima. Takže je pro poslance výhodnější tvrdit, že berou nějakých šedesát tisíc čistého a o těch nezdaněných dalších desítkách tisíc jako druhé složce platu diskrétně pomlčet. Vždyť by se vlastně dalo říci, že jako u každého dvousložkového platu je ta druhá část vlastně odměnou za šikovnost. V tomto případě za šikovnost ve vytváření podmínek, aby ten který poslanec mohl náhrady čerpat.

Není pochyb o tom, že poslanci si zaslouží plat vyšší, než jaký má často už třeba střední management. Na jejich práci stojí fungování státu a představa, že takovou práci má někdo dělat za dvacet tisíc, je scestná. Myslím si, že to, co dostávají společně s náhradami, jim patří, že takový nějaký plat by si zasloužili. Ale musí se tak dít přehledně, čitelně a otevřeně – ne předstírat, že ten plat není vlastně vysoký a pak ho tiše doplňovat na odpovídající úroveň. Pokud je řečeno, že je něco na ubytování a na dopravu, má to být na ubytování a na dopravu. Zvláště, když jde o lidi, kteří nám vytváří rámce toho, co se smí a co se nesmí. Posílají tak totiž vzkaz společnosti – je jedno, jak se využijí peníze na něco adresně určené, důležité je jen to, aby se dostali k správným adresátům. Celý systém pak vytváří naprosto neprůhlednou clonu, ve které se ztratí plýtvání i korupce. Změnit ho mohou zase jen poslanci, je ale opravdu otázkou, bude-li si kapr vypouštět rybník. Za touto clonou se totiž ztratí opravdu mnohé, a je nutno přiznat, že tyto odhalené případy jsou jen malými drobky. Jenže je to zatím jediná objevená cesta, kdy se podařilo zjistit, že politikovi v účtech něco nesedí. Cesta, která však stejně moc daleko nevede. Bývalého premiéra Grosse sice právě nesrovnalosti při koupi bytu stály místo v čele vlády, to, že vzápětí naprosto nepochopitelně zbohatl už nikdo nevyšetřil. Novináři nemají moc jak, a policie? Ta asi nemá proč.

U náhrad případ Libora Ambrozka začal, u náhrad ale zdaleka nekončí. Tedy dá-li si někdo práci vyšetřit, jak tedy vlastně k těm penězům přišel. Možná, že se dočkáme ještě překvapivých odhalení – třeba, že je vyhrál na hracích automatech a vzhledem k tomu, že lidovci proti hazardu bojují, to nechtěl říci. Nebo že si vsadil v sázkové kanceláři na to, že se lidovci nedostanou do sněmovny. Fotbalistu by za sázení proti svému týmu čekal pořádný trest i vězení, u politiků je to povolené a u nás by se nad tím asi nikdo ani nepozastavil.

Už přinejmenším od dob Al Capona, kterého nakonec dostali do vězení kvůli daňovým únikům, si i gangsteři dávají pozor na své účty. Je smutné, že někteří politici si nedovedou ani spočítat, že zveřejňují majetky, které nemohli normální legální cestou získat. Kdyby si Ambrozek nebo Sobotka vzali na pár milionů půjčku, nikdo by nemohl říci ani popel. Ale v dnešním politickém prostředí se už takovými drobnostmi nikdo ani nezabývá. Koho by zajímalo pár milionů, když tu létají ve vzduchu miliardy za dálnice, železnice, grippeny, pandury, zdravotnictví atd. Stranické sekretariáty svým politikům zařizují důkladná mediální školení a tréninky – přeloženo, učí je jak se ze všeho co nejlépe vylhat a zároveň potupit soupeře. Možná by bylo lepší, kdyby je učily počítat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.