Petr Honzejk: Co nás také naučil Miloš Zeman

Truchlivý příběh hradního výsměchu spravedlnosti má dvě roviny. Zemanovskou a systémovou. 

Čtěte také

Velká analýza voleb. Nerudová dopadla jako Piráti, Babiš není Zeman a efekt Špidla hraje pro Pavla

V té první je vidět, kam až může politik dospět v degradaci svých vlastních slibů. Před zvolením Zeman tvrdil, že bude udělovat milost maximálně nevyléčitelně nemocným lidem, kteří se nedopustili závažného trestného činu.

Moc dlouho mu to nevydrželo. Jím omilostnění, ať už jde o vraha Kajínka, nebo defraudanta Baláka, doslova kypí zdravím, v případě šéfa lánské obory i zdravím finančním. Což mimochodem platí i pro čerstvě omilostněnou Janu Nagyovou Nečasovou, které Zeman prominul zbytek podmínky za zneužívání tajné služby k soukromým účelům. 

Nakládání Zemana s milostmi ukazuje, že současný prezident není nic jiného než politický podvodník. Naslibuje a když se dostane k moci, nakládá s ní výhradně v prospěch svůj a svého okolí. Sliby nesliby. Prostě učebnicový příklad feudální autokracie přenesené a v rámci možností chutě uplatňované v jednadvacátém století. 

Institut milosti je spíše mocensky zneužíván

S tím souvisí druhá, systémové rovina. Zemanovo chování ukazuje, že by bylo dobré institut milostí přehodnotit. Ne snad že by se mělo uvažovat o jeho zrušení. Jde o účinný prostředek, jak dostat do souladu uplatňování práva a spravedlnost.

Čtěte také

Petr Hartman: Bezpečnostní kontroly na Pražském hradě nedokáže zrušit ani Miloš Zeman

Justice je stroj, který funguje na základě nedokonalých zákonů a občas vyplivne evidentní zmetek, jako v případě manželů Kordysových odsouzených na dlouhá léta za neškodné psychedelické dýchánky. V takových případech je milost, kterou udělil prezident zcela na místě, neb je prostředkem, jak se dobrat přirozeně vnímané spravedlnosti. 

Ovšem ostatní příklady ukazují, že institut milosti je častěji mocensky zneužíván, než aby byl využíván k účelu, který měli tvůrci Ústavy na mysli. V případě Kajínka ho Zeman využil ke zvýšení vlastní popularity před volbami, nyní zcela nepokrytě hraje ve prospěch hradní čeládky a lidí, kteří se kolem ní byznysově motají.

Otázkou je, jestli sami Zemanovi čeledíni s milostmi na poslední chvíli obrazně řečeno neobchodují, když už se hradní kancelář soudě dle návštěvníků v poslední proměnila ze státní instituce v lobbistické centrum. 

Je to samozřejmě extrém, ale nikde není záruka, že některý z dalších prezidentů nebude fungovat podobně. Moc, jak známo, korumpuje. A pokud je jejím prostřednictvím likvidována důvěra ve spravedlnost, je to asi vůbec to nejhorší, co se může v demokratické společnosti stát.

Institut milosti ve stejných pravidlech jako abolice?

Představa, že se v prezidentských volbách vlastně rozhoduje i o tom, na koho spravedlnost dosáhne a kdo se jí může vysmát, je příšerná. A nejen proto, že v nynějších volbách vidíme, že někteří z kandidátů mohou mít problémy se zákonem dokonce i sami. 

Petr Honzejk, komentátor Hospodářských novin|foto:Matěj Skalický, Český rozhlas

Jedna z hlavních lekcí zemanova prezidentství je tato: Bylo by dobré institut milosti podřídit stejným pravidlům jako abolici. Tedy vyžadovat spolupodpis premiéra. Každý prezident se sice nemusí chovat jako Zeman. Ale omezit možnosti únosu výkonu úřadu směrem k feudálním manýrám česku neuškodí. Může jen a jen prospět. 

Autor je komentátor Hospodářských novin