Petr Hartman: Poplatky zase ve sněmovně

Celá řada nejrůznějších návrhů a opakovaná snaha je zrušit mohla poněkud ztížit orientaci v tom, jaká je vlastně realita. Takže jen pro připomenutí za návštěvu lékaře pacient hradí 30 korun. Od tohoto poplatku jsou osvobozeny děti do 18 let. Za návštěvu pohotovosti platí všichni 90 korun, za den pobytu v nemocnici s výjimkou novorozenců 60 a u léku, který je levnější než 30 korun se tato suma hradí u položky na recept. Zároveň funguje tzv. ochranný limit. Ten činí 5000 korun za rok, u dětí do 18 let a seniorů byl snížen na 2500.

Pochopitelně se může vést nekonečná polemika o tom, nakolik jsou takto nastavené poplatky sociálně únosné. Zároveň se dá diskutovat o tom, zda by neměly být rozšířeny výjimky osvobozující určité skupiny občanů od povinnosti některé poplatky hradit. Přesto je zřejmé, že právě tato pasáž není klíčovým problémem fungování tuzemského zdravotnictví.

V neposlední řadě se ukazuje, že už není ani výbušným politickým tématem, na kterém by se dal založit volební úspěch. Zároveň příliš neobstojí argument sociálních demokratů, že jsou poplatky protiústavní. O tom, zda je tomu tak, nemohou rozhodovat zákonodárci, ale pouze Ústavní soud. Pokud mají v této souvislosti nějaké pochybnosti, mohou se na něj obrátit. Byla by to však svým způsobem zbytečná aktivita. Ústavní soud se už tímto problémem zabýval a dospěl k závěru, že poplatky ve zdravotnictví v rozporu s ústavním pořádkem České republiky nejsou.

Přesto je zřejmé, že pokud mají mít poplatky především regulační charakter, mohly být nastaveny lépe. I s touto výhradou by jim však politici nemuseli věnovat tolik energie a času. Tím spíš, že při momentálním rozložení sil ve sněmovně nemá stejně opozice šanci zrušení poplatků prosadit. Proto by bylo na místě tento seriál ukončit a zaměřit úsilí politiků jiným směrem. Třeba tím, že by se konečně dobrali k jasné definici toho, co by mělo být zahrnuto do tzv. standardní péče. Na ni by měl nárok každý pacient a zároveň by na takovýto rozsah měly stačit peníze získané z plateb běžného zdravotního pojištění. Vše ostatní by mělo být záležitostí nejrůznější formy připojištění nebo placení nadstandardu.

O tom, že to není úkol jednoduchý, může svědčit pohled na jednotlivé příklady. Jedním z nich může být polemika, která se rozpoutala kolem návrhu, že by lidé měli platit i za obyčejné amalgámové plomby. Ty momentálně hradí zdravotní pojišťovny a pokud by tak činily jen u dětí a seniorů, pak by prý ušetřily zhruba miliardu. Lze si představit, že existuje celá řada argumentů, proč by pojišťovny tyto plomby měly hradit i nadále. Zároveň se mohou objevit výhrady, proč by se případné osvobození od placení mělo týkat zrovna kategorie dětí a proč by neměla být rozhodující výše příjmů jejich rodičů nebo výše důchodů u seniorů.

Zkrátka jakýkoli zásah ve sféře zdravotnictví je potenciálně výbušný a může se o něm donekonečna polemizovat. Pokud má zůstat kvalita tuzemského zdravotnictví na slušné úrovni a pokud má být únosně financovaná, pak politikům nezbude nic jiného, než podobné polemiky ukončit a definici tzv. standardní péče vytvořit. Ideální by bylo, kdyby se k tomu dobrali na základě shody takříkajíc napříč politickým spektrem. Hlavně kvůli jistotě, že se systém nebude každou chvíli měnit.

V současných podmínkách to není příliš reálné. Ostatně nekonečné pokusy o rušení poplatků, nebo v nedávné minulosti hledání způsobů jak jejich vybírání obcházet, názorně dokazují, že zdravotnictví je téma značně zpolitizované. Místo věcných řešení se tak často více přemýšlí o tom, jaký postoj by politikům mohl vynést kladné body u voličů, než o tom, co by skutečně zlepšilo fungování českého zdravotnictví.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.