Petr Hartman: Nekonečné řeči o důchodech

Ta v prvním případě shromáždila návrhy jednotlivých parlamentních stran, propočítala je a navrhla řešení, jakým způsobem by politici měli postupně měnit důchodový systém v České republice. Jen krůček scházel k podpisu a k tomu, aby se slova začala proměňovat v činy. Blížící se volby v roce 2006 však několika měsíční práci zhatily a návrhy tzv. Bezděkovy komise byly uloženy k ledu.

V červnu letošního roku pak obnovená komise nabídla Nečasově vládě dvě varianty, jakým způsobem změnit dosavadní penzijní systém. Jak tento materiál dopadne, to ukáže až čas. Na diskusním fóru s názvem Zlatá koruna se hovořilo právě o penzích a zazněl tam názor, že pokud bude dosažena politická dohoda, může být penzijní reforma zahájena od začátku roku 2012. Slovo „může“ je potřeba zdůraznit. Nejrůznějších termínů totiž padlo v historii České republiky mnoho a zatím se nic zásadního nestalo. Nebylo by tudíž překvapením, kdybychom za dva roky svědky odstartování reformy opět nebyly.

Přitom populace stárne, řady důchodců se rozrůstají a nejrůznější propočty o udržitelnosti dosavadního financování důchodů berou postupně za své. Ještě před několika lety někteří politici tvrdili, že průběžný systém bude mít relativní dostatek peněz zhruba dalších dvacet – třicet let. Realita je taková, že momentálně chybí v systému přes dvacet miliard. A protože stát si nemůže dovolit přestat penze vyplácet, musí peníze buďto vzít z jiných rozpočtových kapitol, nebo si je půjčit. Zároveň nemůže penze výrazně zvyšovat, takže rozdíl mezi důchody a mzdami stále narůstá. Přitom uskutečnění reformy je během na dlouhou trať a ještě k tomu s nejistým výsledkem. Zároveň se nemůže týkat lidí, kteří již penzi pobírají, nebo do ní v průběhu několika let zamíří.

Politici o změnách léta mluví, ale ke konkrétním činům se dosud nedostali. Výjimku představuje pouze neustálé posouvání věku pro odchod do důchodu. S trochou cynismu by se dalo říci, že problém financování penzí by politici vyřešili tím, kdyby laťku pro odchod do důchodu nastavili pořádně vysoko. Pak by se lidé buďto penze vůbec nedožili, nebo by ji pobírali krátkou dobu. V civilizovaném světě by to nemělo být myslitelné. Zjednodušeně řečeno, politici musí udělat i něco jiného. Pokud by chtěli dosavadní systém zachovat a zaručit lidem, že státem garantovaný důchod jim umožní život alespoň mírně nad hranicí chudoby, pak by museli vyplácení penzí financovat i z jiných státních prostředků než z výběru sociálního pojištění. Možné to teoreticky je. Problém je v tom, že i bez toho je rozpočet v poměrně hlubokém deficitu.

Pokud budou chtít hrát politici s občany otevřenou hru, pak budou muset přiznat, že v dohledné době zajistí lidem státem vyplácené penze spíše živoření na hraně chudoby. Proto se připravují návrhy, které by měly motivovat občany k tomu, aby si na penze dlouhodobě spořili. Částka, kterou lidé v rámci sociálního pojištění platí, by se rozdělila. Část by mířila i nadála do státní pokladny. Z ní by byla zaručena určitá minimální výše důchodu. Druhá část by pak byla podle výběru daného občana přesměrována do konkrétního důchodového fondu, který by vložené peníze zhodnocoval. Spor se vede o to, zda by takovýto fond měl být státní nebo soukromý. Člověk by pak mohl dopředu přece jenom lépe odhadnout výši důchodu v budoucnosti. Samozřejmě za předpokladu, že by jím vložené peníze byly ve fondech kvalitně spravovány a že by nebyly nakonec vytunelovány.

I v případě úspěchu, by jim takovýto systém penzi přibližující se alespoň polovině jejich příjmů z doby, kdy pracovali, většinou stejně nepřinesl. A protože zatím platí slova Vladimíra Bezděka o tom, že Češi jsou mistry světa v mluvení o důchodové reformě, je celkem reálné, že ještě dlouhá léta nebude jasné, zda k nějaké reformě vůbec dojde a jak bude vypadat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.