Petr Fischer: K čemu je dobré mít tři prezidenty?
Česko má momentálně tři prezidenty. Jednoho ve funkci a dva bývalé. Všichni tři se na výročí vzniku republiky 28. října dělí o pozornost veřejnosti, jakkoliv to u těch dvou bývalých je pozornost možná až trucovitě vynucená. Přesto, nebo právě proto stojí za pozornost srovnávat, co naši prezidenti lidu sdělují a jak ho chtějí formovat.
Služebně nejstarší, exprezident Václav Klaus, si postupně vytvořil tradici paralelního prezidentského projevu u Obecního domu. Z politiky odcházet nechce, a tak rád hraje roli prezidentského stínu, který má být jasnější než aktivní hlava státu na Pražském hradě.
Čtěte také
Klaus nabídl projev vymezující se, v němž se Česká republika definuje především jako protiva údajné bruselské byrokratické diktatury. Klaus jako by byl žákem Carla Schmitta a jeho teorie politična, tvořeného vnějším nepřítelem. Bez něj bychom snad ani nebyli nebo bychom si museli Brusel vymyslet.
Pozitivních hodnot moc Klaus nenabídl, zato zkritizoval militarizaci veřejného diskursu (ano, svět se otřásl, i Václav Klaus už používá slovo diskurs), v němž bytostně chybí slovo „mír“. Konzervativec Klaus jako téměř levicový mírový hippie aktivista ale nenabídl cestu, kudy k míru dojít a jak mu má ve vztahu k Rusku nebo Americe pomoci právě Česká republika, slavící svých 108 let existence.
Čtěte také
Egoistické přesvědčení o vlastní velikosti
Exprezident Miloš Zeman rovněž odmítl bruselský diktát, a to zejména v otázce, kdo je naším nepřítelem, před nímž se máme bránit. Toho musíme poznat sami, tvrdil Zeman, a taky sami proti němu bojovat. Nesmíme být figurkami na cizí šachovnici, prohlásil exprezident.
Jen jaksi neřekl, že žádnou svoji šachovnici nemáme a naše figury pro šachovou hru mají dost omezený počet, chybí koně i věže, a další těžké opevnění ve vzduchu. A tak nakonec ze Zemanova projevu k výročí republiku opět zůstal jen Rašínův bonmot: „Pracovat a šetřit.“ Což je pořád mnohem více, než co zbylo z Klausova mírového projevu o nepříteli z Bruselu.
Třetí projev k výročí přinesl na slavnostním večeru ve Vladislavském sále prezident Petr Pavel. Uměřená úvaha o mnohých krizích, v nichž se neobejdeme bez odvahy jednat, nabídla kritický pohled na politickou nečinnost v mnoha oblastech, od ekonomiky po zajištění bezpečnosti.
Čtěte také
Pavel se nevymezoval vůči umělému nepříteli, nýbrž jen proti tomu, kdo nás jako nepřítele sám označuje. Prezidentův projev byl také připomínkou souvislostí, v nichž se dnes politika odehrává. Očekává se od ní například posilování a zlepšování systému, nikoliv jeho destruování a rozklad.
Prezident Pavel na rozdíl od svých předchůdců mluvil méně o sobě, zato mnohem více o společnosti jako celku, která se neobejde bez vstřícnosti a empatie, má-li přežít všechna rizika, která dnes hrozí na každém rohu.
Pavel i ve výběru vyznamenaných mířil více k podpoře přirozeného českého sebevědomí, které nepotřebuje vnějšího nepřítele, aby mohlo žít a zdravě růst. Prezident jako by tím po americku říkal: ptejme se, co můžeme udělat pro stát, ne co stát může udělat pro nás. A na tom by také mohla stát moderní česká státnost. Ne na Klausově ostentativním vytvářením vnějšího nepřítele, ani na sebestředně namyšlené soběstačnosti Zemanově.
Mediální setkání tří prezidentů 28. října bylo nakonec velmi užitečné. Ukázalo nejen odlišné styly přemýšlení o politice, ale názorně předvedlo i to, jak moc politická rozhodnutí zkresluje egoistické přesvědčení o vlastní velikosti. Ať už si o tom myslíme cokoliv, dnes máme prezidenta, který egomanickým komplexem v politice netrpí. A to je východisko, na němž se dá politicky vcelku dobře stavět.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
