Petr Dudek: Krajina ve stínu, ve které divák rád uvěří každému detailu
Do kin vstupuje nový film trojnásobného držitele Českého lva režiséra Bohdana Slámy Krajina ve stínu. Snímek pojednává o masakru nevinných obyvatel v jihočeské Tušti v květnu 1945.
Bezprostředně po skončení druhé světové války nastalo u nás účtování s nacisty a jejich kolaboranty. Byl to řetěz násilností, páchaných vesměs lidmi, kteří si potřebovali rychle vylepšit minulost pošpiněnou vlastním selháním v době okupace.
Duchovním otcem byl prezident Edvard Beneš, který řekl, že československé Němce je třeba „vylikvidovat“. Kvůli tomu, a také proto, že rychlokvašení bojovníci proti fašismu se hlásili ke komunistické straně, se o případech bezpráví dlouho nemluvilo, a to ani po roce 1989. Krajina ve stínu o tom mluví – otevřeně, originálně a záslužně.
I v dalších směrech je to film, který je proč chválit. Připusťme ale i některé slabiny. Scénář staví na tak zvaném kolektivním hrdinovi, tedy ne na zápletce s několika postavami, ale tak nějak na všech postavách dohromady – a těch postav je ve filmu moc. To v důsledku znamená, že v první půlce dost dobře nevíte, co se na plátně děje.
Nepomůže vám ani znalost historické předlohy, spíše naopak. Lepší to je ve druhé polovině. Nad hrdinou kolektivním přece jen převáží hrdinové skuteční: prostá, ale vnitřně pevná Marie Veberová, koncentráčník a komunistický vrah Josef Pachl, ukázková nacistka Marta Lišková a další.
Příběh je uzavřen v mikrosvětě jedné jediné vesnice. Bohužel pro diváka se tím oslabuje možnost propojovat si chování filmových postav s příčinami přicházejícími z vnějšího světa: nezájem masarykovského Československa o vlastní Němce a jejich diskriminace, nástup nacismu, likvidace Židů a odbojářů, porážka nacismu, krach poválečné demokracie, komunistická diktatura… To všechno zůstává kdesi v pozadí a v pouhém náznaku – a vesnice na plátně tak působí jako odtržená továrna na násilí, a ne jako sídlo lidských bytostí opakovaně znásilňovaných velkými dějinami.
Faktická historie vůbec přichází zkrátka. Už na začátku vidíme nuzné hnízdo, které se topí v bahně, faktickém i symbolickém. Jenže vitorazská Tušť taková před válkou nebyla. Blahobytná ne, ale dobře udržovaná ves to byla. Měla několik prosperujících sedláků – a pak spodinu bažící po jejich majetku. To film nechává být – a připravuje se tak o jeden z hnacích momentů přicházející tragédie.
Jaké jsou silné stránky Krajiny ve stínu? Skvělá kamera Diviše Marka, která nás vtahuje přímo mezi postavy. Výkony herců, které nemají slabá místa. Vynikající je Magdaléna Borová v roli neústupné vdovy Marie. Strhující je Csongor Kassai jako komunista Pachl opilý touhou po krvi.
Také Miloš Černoušek jako lavírující protektorátní starosta. Petra Špalková a Barbora Poláková jsou přesvědčivé jako ženy pudově prchající pod ochranu hákového kříže. Ani volba černobílého materiálu nepůsobí chtěně, naopak. Všechno dohromady stojí na solidním vesnickém prostředí, ve kterém divák rád uvěří každému detailu až do té poslední skleničky v hospodě.
Autor je editor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
