Petice "S komunisty se nemluví" narazila

Stalo se to nedávno s peticí nazvanou "S komunisty se nemluví", kterou do parlamentu osobně přinesla skupinka jejích organizátorů, vedená bývalým odpůrcem komunistického režimu, publicistou Petrem Placákem. Vlídně je tehdy přijal dokonce předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek a pohovořil s nimi chvíli osobně o celém problému. Z jeho bezprostřední reakce ovšem bylo jasné, že se záměrem signatářů výzvy nesouhlasí. V parlamentu se přece s komunisty mluví už dávno a nikdo z těch, kdo to dělají, na tom ani dnes zřejmě nehodlá nic měnit. Naopak se zdá, že spolupráce takzvaných demokratických stran s KSČM v poslední době spíše sílí a stávají se (!) ?respektovanou politickou silou?.

Parlament sice petici občanů, vedených Petrem Placákem řádně přijal a také projednal v příslušném výboru, ale ten ji, jak se dalo čekat, nakonec jasně, i když zdvořile, odmítl. Jakpak by ne, když právě o tom rozhodovali sami komunisté!

Ironií osudu to byla předsedkyně petičního výboru Poslanecké sněmovny parlamentu Zuzka Rujbrová, sama zvolená poslankyní za Komunistickou stranu Čech a Moravy, která poskytla oficiální odpověď výboru České tiskové kanceláři. Uvedla přitom doslova: "Složení sněmovny je výsledkem voleb. Komunistická strana Čech a Moravy nebyla zakázána a její zástupci byli zvoleni občany". A tím je, podle ní, věc vysvětlena.

Jenže ona tím vůbec vysvětlena není. Paní poslankyně Rujbrová má sice pravdu v tom, že dnešní složení sněmovny je skutečně výsledkem voleb a že Komunistická strana Čech a Moravy skutečně nebyla u nás po listopadu 1989 zakázána, a že všichni její zástupci byli do parlamentu vskutku zvoleni občany této země. To ale přece neznamená, že by se s nimi mělo jednat, jako se zástupci demokratických politických stran, neboť naši komunisté takovou stranu opravdu netvoří. Už proto, že se nikdy nevzdali ideologie, která je s principy demokracie v zásadním rozporu.

Zvolení komunistů do parlamentu a jednání ostatních politiků s nimi jsou dvě naprosto odlišné věci. (Měli jsme politiky, kteří je dokázali ignorovat a prostě si s nimi za stůl nesedli.) A neměli bychom zapomínat, že jde vždy o jednání s nimi jen na určité úrovni. Když už nelze zabránit zákulisním dohodám s komunisty o jednotlivostech předkládaných návrhů všech možných zákonů a nebo jejich účasti v komunální politice v malých volebních obvodech, nemělo by se alespoň s nimi jednat oficiálně na té nejvyšší úrovni, jak se to v poslední době často děje.

Pan předseda Zaorálek se domnívám, že oficiálním jednáním s komunisty se mu podaří je nějak napravit a že se snad časem sami zlepší. To je ale pouze přání otcem myšlenky. Strana, která nikdy nepřijala odpovědnost za to, co způsobila v době své vlády v letech 1948 až 1989, se v budoucnu sama vnitřně nenapraví. Nemá v sobě tu sílu. Má jen schopnost to špatné dodatečně zakrývat a přecházet mlčením.

Snad měla mít ta petice o trošku delší název, například "S komunisty se nemluví ve slušné společnosti", aby lépe vyjádřila to, o co tu opravdu jde. Sociálně demokratická strana je naštěstí dosud vázána závěry takzvaného Bohumínského sjezdu, kde delegáti strany o možné spolupráci s komunisty hlasovali a jednoznačně ji odmítli. Nikdo z vedení Sociální demokracie si zatím nedovolil navrhnout změnu tohoto postoje, a tak můžeme doufat, že v dohledné době komunisté do vlády nevstoupí. Není ale pochyb o tom ,že vývoj v posledních letech pozvolna směřuje k tomu, že komunisté jsou u nás stále více přijímáni jako normální političtí partneři a mohlo by být jen otázkou času, kdy se na ně bude hledět stejně, jako na ostatní.

Bylo by opravdu paradoxní, kdybychom měli po vstupu do Evropské unie komunistickou vládu. A těžko říct, jak by na to pak reagovala také Severoatlantická aliance. Jednou z podmínek členství v těchto mezinárodních strukturách je totiž pluralitní politický systém, zavedená demokracie a svobodné tržní hospodářství, tedy něco, co komunisté programově zásadně odmítají.

Petiční výbor parlamentu pod vedením paní poslankyně Rujbrové uvedl, že "parlament nemá být kolbištěm ideologií, ale místem věcné diskuse". Jakoby zapomínal, že každá diskuse je zároveň též střetem ideologií. Z čeho by jinak vycházely návrhy zákonů, kdyby za nimi nebyly žádné obecné ideální představy o tom, jak by měla společnost fungovat. Každý návrh zákona nutně vychází z takových představ a musí být s nimi v souladu.

Jestliže signatáři petice "S komunisty se nemluví" dnes varují politiky před tím, aby s nimi jednali o těch nejzávažnějších věcech,které se týkají nás všech, o charakteru a budoucnosti České republiky, má to své dobré důvody. Vždyť KSČM si nepřála ani náš vstup do Evropské unie a dala svým stoupencům před referendem jasný pokyn, aby hlasovali proti. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se i mezi nimi našlo dost těch,kdo vedení své strany neuposlechli a připojili se naopak k mínění většiny občanů. To svědčí jenom o tom, že dnešní zkostnatělé vedení Komunistické strany Čech a Moravy nemá disidenty ve svých vlastních řadách pod kontrolou. Není to ale ještě žádné vítězství demokratické levice.