Pesach - počátek židovského vykoupení

Osmidenní svátek Pesach je prvním ze tří tzv. "poutních svátků" (hebrejsky "šaloš regalim"). Patří k nim ještě Šavuot v létě a Sukkot na podzim. Původně se jednalo o zemědělské slavnosti, během nichž Židé putovali do jeruzalémského Chrámu a přinášeli tam oběti z první úrody. Postupně ale došlo k historizaci těchto slavností a ze zemědělských svátků se staly připomínky klíčových událostí židovských dějin. K svátku Pesach se váže následující příběh.

Podle vyprávění, jež se nachází v biblické Druhé knize Mojžíšově, sestoupili synové praotce Jákoba během velikého hladomoru do Egypta. Usadili se tam a jejich rodiny se záhy rozrostly. Egypťané se těchto přivandrovalců obávali, a proto je zotročili a týrali úmornou robotou. Faraonovi úředníci dokonce vydali příkaz, že každý novorozený židovský chlapec musí být usmrcen. Jedné rodině se podařilo zachránit své novorozeně tak, že jej poslali ve vysmolené ošatce po Nilu. Dítě v řece nalezla faraonova dcera a vychovala jej jako své vlastní. Chlapci dali jméno Mojžíš (hebrejsky Moše - jméno je egyptského původu).

Když Mojžíš vyrostl, dozvěděl se pravdu o svém původu a trpký úděl jeho bratří jej velice rmoutil. V afektu usmrtil krutého egyptského dozorce a musel se uchýlit na poušť. Tam se mu zjevil Hospodin a sdělil mu, že jeho úlohou bude vyvést Izraelity z Egypta. Mojžíš se zdráhal, ale nakonec chtě nechtě svolil. Několikrát předstoupil před faraona a přesvědčoval jej (také pomocí různých kouzel a čárů), aby propustil Izraelity dobrovolně. Faraon však pokaždé odmítl, proto Bůh postihl Egypt postupně deseti těžkými ranami - jednou to byl mor, jindy mouchy, komáři nebo žáby. Poslední a nejtěžší ranou bylo pobití všech prvorozených v Egyptě. Té noci, patnáctého dne měsíce nisanu (letos 12. dubna večer), pobil "anděl smrti" v každém egyptském domě všechno prvorozené. Jen židovské domy, označené na veřejích dle Božího příkazu krví obětovaného velikonočního beránka, přešel a neublížil jim - odtud název svátku: hebrejské "pesach" značí "přejití", "přeskočení". Vzniklý zmatek Židé využili a dali se na útěk, Egypťané se je však jali pronásledovat. Mojžíš nakonec s Boží pomocí rozdělil Rákosové moře, Izraelité jím přešli suchou nohou, egyptské vojsko v něm však utonulo.

Nebudeme se na tomto místě zabývat mírou historické autentičnosti uvedeného příběhu. Jedná se přece o náboženský mýtus a jeho pravdivost spočívá v něčem jiném než ve shodě s historickými fakty. Mýtus se nesnaží být historicky přesný, snaží se oslovit člověka, promluvit do jeho životní situace a nabídnout mu modelový příběh, na nějž může orientovat svou existenci. Mýtus je natolik pravdivý, nakolik se mu daří právě toto. Zaměřme se proto na zvyky a rituály, které k svátku Pesach neoddělitelně patří.

Pesach se nazývá také svátkem nekvašených chlebů (hebr. "chag ha-macot"). Během tohoto svátku je totiž zakázáno jíst cokoliv kvašeného (hebr. chamec). Tento zvyk je připomínkou toho, že při chvatném úprku z Egypta nemohli Izraelité nechat vykynout těsto na podpopelné chleby. Tyto "macesy" pojídané o pesachových dnech Židům zpřítomňují jejich spásu a vykoupení. Je třeba pamatovat také na to, že když Bůh v židovském pojetí vykupuje, tak především obnovuje, regeneruje a vylepšuje. Kvas, jenž měl v starověku podobu kousku starého těsta, je symbolem "starého", "otrockého", jež musí být nahrazeno "novým", "svobodným".

Proto jeden den před začátkem svátku Pesach probíhá v židovských domácnostech tzv. "bdikat chamec" - hledání kvasu. I ten nejmenší drobeček čehokoliv kvašeného musí být z domu odstraněn, totéž platí pro loňské macesy. Všechen kvas se musí do začátku svátku spálit. Veliká péče se věnuje také očištění nádobí. Pokud by ale jeho spálením vznikla příliš velká škoda (jedná-li se třeba o pivo, whisky nebo také mouku), prodá se chamec prostřednictvím rabína Nežidovi, s nímž se sepíše řádná kupní smlouva. Zboží se uzamkne do nepřístupných prostor, rabín složí Nežidovi drobnou zálohu a po skončení svátku od obchodu odstoupí - Nežid je zpravidla odškodněn a zboží se vrátí do židovských rukou.

Nejdůležitějším rituálem svátku Pesach je slavnostní hostina vpředvečer prvního dne svátku - nazývá se seder. Její podoba je přesně stanovená rabínskými nařízeními. Na slavnostně prostřené tabuli má všechno své místo a svůj význam. Můžeme zde nalézt tři kousky macesů znázorňující tři vrstvy izraelského lidu (kněze, levity a Izraelity), kost připomínající beránka, jehož krev ochránila izraelské prvorozené, vejce na památku zvláštní chrámové oběti přinášené o svátku Pesach, slanou vodu, symbolizující slzy utiskovaných Hebrejců, a hořké byliny (maror), připomínající jejich trpký úděl. Nesmí také chybět sladká směs nastrouhaných jablek, vína, skořice a ořechů zvaná charoset, jež má znázorňovat maltu, z níž zotročení Židé stavěli egyptská města, a zeleninové jídlo karpas z petržele nebo fenyklu. Během večeře se vypijí celkem čtyři poháry vína, pátý se nechává na stole pro proroka Eliáše, jenž má podle tradice zvěstovat příchod Mesiáše. Při stole sedí všichni naklonění, stejně jako před dávnými časy jakoby připravení na odchod.

Snad nejdůležitější funkci večera zastává nejmladší z dětí, jež si uvědomují smysl rituálu. To se zeptá na čtyři otázky ohledně výjimečnosti pesachové noci a "pán domu" mu na ně odpoví. Posléze se vypráví celý příběh o východu z Egypta. Přitom se - stejně jako během celé večeře - užívá jakési příručky, jež se nazývá pesachová Hagada. "Hagada" v hebrejštině značí "příběh" a jedná se skutečně o sbírku vyprávění a předpisů, jež se vážou k tomuto svátku. První rukopisy pesachové Hagady se dochovaly z 10. století, nejstarší dochovaná tištěná Hagada je z roku 1486 z Itálie. Světovou proslulost si získala Pražská pesachová Hagada vytištěná v tiskárně Geršoma ben Šloma ha-Kohena roku 1526 - obsahovala množství výtečných dřevorytů. Od jejího vydání se stalo nepsaným pravidlem tištěné Hagady hojně ilustrovat. Pražská pesachová Hagada je však dodnes považována za jejich nedostižný vzor.