Patricie Polanská: Nakupujte levně. I prezidenta

29. květen 2012

Za týden touto dobou už možná budeme mít novou hlavu státu. Politické strany si budou utírat z čela pot, hysterie opadne do úrovně běžného politického provozu. Ale možná také ne - třeba nás čeká další kolo v podobě výčitek mezi údajnými spojenci, kdo může za to, že právě jejich kandidát prohrál. A čí jsou ty hlasy, které nenadále přistály na kontě jednoho nebo druhého uchazeče o prezidentský post. Možná i nějaká ta vládní krizička nás čeká.

Ale to prozatím ponechme stranou. Na hluboký ponor do nitra prezidentských voleb a rozpoložení politických stran bude ještě času dost. Letošní novinkou prezidentské "kampaně" byla ona veřejná, pravidly sešněrovaná, unylá a obsahově ani intelektuálně nijak zvlášť jiskřivá debata Václava Klause a Jana Švejnara v senátorském klubu sociálních demokratů.

Debata, která se snad radši vůbec neměla konat. Zároveň ovšem mantrou sociální demokracie a jejího předsedy Jiřího Paroubka stále je, uskutečnit televizní střet obou kandidátů. Což Václav Klaus s grácií a jemnocitem jemu vlastním stejně úporně odmítá. A v tomto případě dobře činí.

Nejde jen o často zmiňovaný důvod, kdy se Jan Švejnar logicky potřebuje představit širšímu publiku a zviditelnit své názory i svou osobnost. Televizní kamery jsou k tomu ideální, současný prezident jako protihráč ještě více. Jde především o smysl takového duelu. Tím samozřejmě v českých poměrech je protivníka rozdrtit, roznést ho na kopytech, znemožnit ho.

Politici by to pravděpodobně vyjádřili uhlazeněji, jenže fakticky jde přesně o toto. K ničemu jinému u nás televizní debaty neslouží, a to už hodně dlouho. Mluvit o nich jako o diskusích je v naprosté většině bohapustý eufemismus. Diskuse totiž předpokládá, že poslouchám toho druhého, vnímám jeho argumenty, přemýšlím o nich a případně jsem ochoten korigovat své vlastní. Upřímně - kdy k něčemu takovému na televizní obrazovce došlo?

Stejně tak panuje přesvědčení, že pokud se dva dohadují, tak se někde ve středu jejich názorů nachází pravda. A právě k té se divák skrze televizní konfrontaci má šanci dobrat. Tak to ovšem nefunguje. Obzvláště v politice. Známe to - jeden tábor druhému vyčte co je právě po ruce, každý si drží své vidění a svou interpretaci světa, minulých i budoucích událostí. Mohou být přitom na obou stranách stejně pokřivené, jen jedno doleva, druhé třeba doprava. Nakonec je opět čistě na našich sympatiích, nikoli faktech, komu dáme zapravdu.

Není důvod se domnívat, že by prezidentská debata skončila výrazně jinak. Můžeme jistě sázet na kultivovanost obou aktérů, v principu nám ale o jejich způsobilosti vykonávat prezidentskou funkci neřekne výrazně víc. Tedy ano, napoví, kdo se bude lépe vyjímat na fotografiích na stěnách úřadů a škol, nebo na skupinových fotech ze summitů. Pocitově nám bude nejspíš jeden z nich sympatičtější.

Aby nedošlo k omylu, sympatie nebo antipatie nejsou nedůležité. Emoce hrají roli i v politice, a pokud se má český prezident při tom, jak jsou definovány jeho pravomoce o něco opřít, pak do značné míry to bude právě o sympatie veřejnosti. Na nich buduje svou neformální autoritu. Ale nechtějme, aby o prezidentovi rozhodovaly televizní debaty.

Dnes by to koneckonců bylo ještě nanečisto. Ale pokud se bude někdy v budoucnu volit prezident přímo, pak tato televizní past bude dokořán.

Spustit audio

Více z pořadu