Paroubkova strategie

Na první pohled se s přibývajícími dny a týdny nic zásadního neděje. Ve skutečnosti se čím dál tím ostřeji ukazuje, jaké může být konečné řešení. Nejde o žádné překvapivé rozuzlení, ale o logický důsledek karet rozdaných v červnových volbách do sněmovny. Řeč je o dohodě mezi občanskými a sociálními demokraty. Pokud má být pro oba tábory přijatelná, nemůže mít jinou než koaliční podobu. Zkrátka nějaký typ opoziční smlouvy by mohl poškodit toho partnera, který by kryl záda rivalovi usazenému ve vládních křeslech a není tudíž na pořadu dne. Jedna zkušenost v podobě smluvně opoziční spolupráce Zemana s Klausem bohatě stačila a jen politický sebevrah by se nechal vmanipulovat do stejné situace, v jaké se tehdy ocitla ODS.

Samozřejmě po výrocích politiků před volbami i po nich, nelze velkou koalici vytvořit během pár dnů. Tím spíš, že úspěšný volební lídr občanských demokratů Mirek Topolánek vsadil vše na trojkoaliční projekt a v případě jeho krachu by mu patrně nezbylo nic jiného, než si vychutnat hořkost Pyrrhova vítězství a odejít z čela strany. Samozřejmě pokud by nechtěl popřít sám sebe a udělat názorový veletoč. Z tohoto důvodu je pochopitelné, že se bude snažit trojkoaliční projekt hájit do posledního dechu a že pokud bude ochoten přistoupit na nějakou formu spolupráce s ČSSD, pak pouze ve shodě s lidovci a zelenými.

To nemá Jiří Paroubek zapotřebí. Opakovaně dává najevo, že s trojkoalicí spolupracovat nechce a trpělivě čeká na svoji šanci. Ta by podle všeho neměla spočívat ve zvolení sociálního demokrata do čela Poslanecké sněmovny. Nutně by se nemusela týkat ani veřejného slibu prezidenta republiky, že v případě druhého pokusu dostane šanci právě on. Pro Paroubka je svým způsobem nejvýhodnější blokovat dál situaci a donutit ODS k jednání o vládě. Proto pod různými záminkami odmítá jakékoli řešení na odblokování dolní parlamentní komory. Vzhledem k tomu, že mu v této taktice jdou na ruku komunisté, má de facto jistotu, že se současný pat jen tak neprolomí. Když se k tomu přidají nejrůznější náznaky, že ani hlava státu se nebrání dohodě ODS a ČSSD, dá se říci, že má Paroubek všechny trumfy na své straně.

Kdyby tomu bylo jinak, už by se objevil přeběhlík, který by pomohl zvolit vedení sněmovny. Což by přineslo demisi Paroubkova kabinetu, umožnilo jmenování Topolánkovy vlády a zprůchodnilo sněmovnu. Ta by pak mohla například hledat nejrůznější způsoby, jak se dobrat k předčasným volbám. Takovýto scénář podle všeho nehrozí. Znamená to, že Paroubek může spoléhat na sílící tlak vůči šéfovi ODS, který ho bude směřovat k jednání se sociální demokracií o vytvoření vlády. Není asi náhodou, že se v posledních dnech začínají objevovat hlasy vlivných občanských demokratů z regionů, které volají po prolomení patové situace. Lze si tudíž dobře představit, že dříve nebo později Topolánek na svoji snahu protlačit trojkoaliční projekt pod tlakem okolností rezignuje a patrně i odejde z čela ODS. Tím by se otevřela cesta ke společné vládě občanských a sociálních demokratů.

Samozřejmě existuje riziko, že v případě zániku trojkoalice, může být Paroubek vystaven pokušení, vládnout sám s tolerancí komunistů a jednoho či dvou přeběhlíků z jiných stran. V kuloárech se spekuluje, že by to nemusel být neřešitelný problém. Pro Jiřího Paroubka by to však bylo zbytečné riziko. Jednak by získal pověst politika, který si moc zajišťuje neprůhlednými zákulisními čachry. Jednak by takováto vláda byla křehčí než ta, která by se opírala o podporu poslanců z řad ODS a ČSSD.

Když se to všechno dá dohromady, lze docela dobře pochopit dosavadní Paroubkovu strategii. Nekompromisně směřuje ke koaliční vládě občanských a sociálních demokratů. Vzhledem k tomu, že šéf ČSSD se opakovaně dožaduje jednání s Topolánkem za přítomnosti prezidenta republiky, je pravděpodobné, že může mít pro tuto strategii velmi silného partnera. Což znamená, že předseda ODS nemá v takto rozehrané partii a pod tlakem ubíhajícího času velkou šanci zvrátit její průběh.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .