Pár dalších poznámek k případu Kinský

Novináři jsou zase zděšeni, že kdyby zásluhou politiků bylo těch čtyřicet miliard uhájeno pro stát mohlo by to znamenat ztrátu nezávislosti soudů.

Osobně je mi líto, že jakožto přesvědčený příslušník té novinářské fronty se dostávám do zásadního rozporu s některých politiky, jimiž jsem si v mnoha jiných věcech zvykl fandit. Tedy například s Pavlem Dostálem, který zastává mě tak sympatická stanoviska, třeba v záležitostech mediálních. A teď najednou právě on rozpoutá, velmi pravděpodobně ve spolupráci se svým chráněncem a momentálním správcem paláce Kinských Milanem Knížákem, tuto nebezpečnou kampaň, v níž si sám podle svých vlastních vyjádření není moc jistý v kramflecích.

V deníku Právo říká, že mu nejde o šlechtu, ale o nacisty. V Lidových novinách zase končí svůj rozhovor slovy:"Je obcházeno právo a to je divné". Jenže ještě divnější je, že když v tomtéž rozhovoru Lidových novin čteme, jak ministr kultury onou nekulturní "O-češtinou", pronáší větu vskutku pozoruhodnou. Citujeme: "Nechci hodnotit, zda jsou Benešovy dekrety spravedlivé, ale je to právo a to není o spravedlnosti". Konec citátu.

Tuto větu bychom si měli zapamatovat a zamyslet se nad tím, zda-li nám jde víc o to svaté právo či o nějakou pofidérní spravedlnost. Na tom také spočívá věčný rozpor právníků. Mezi takzvaným právem pozitivním a právem přirozeným. Ano, a právě tato rozpolcená řada právníků stojí teď mezi poměrně sevřenými frontami novinářů a politiků. Pokud jde o zcela absurdní nespravedlnost Benešových dekretů z hlediska jejich dnešní platnosti údajné neměnnosti, pokusím se to ukázat ve svém příštím komentáři na dnes už nepřipomínaných, nicméně stále platných retribučních dekretech číslo šestnáct a sedmnáct.

Ale pro dnešek se pokusme přidržet toho, co jakožto právo ustanovil, rovněž dosud platný dekret číslo dvanáct, ze dne devatenáctého května 1945, na nějž se ve své expertize v záležitosti Kinských odvolává šéf katedry ústavního práva právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Václav Pavlíček. Ten prostě konstatuje, že František Oldřich Kinský, doplňme, že narozený roku 1936, i jeho rodiče, od desátého října 1938 byli německé národnosti a majetek jim pak propadl, podle ustanovení onoho dekretu číslo dvanáct, kde se v paragrafu čtyři praví, že se konfiskuje majetek všech osob německé a maďarské národnosti.

Jenže dekret číslo dvanáct má také paragraf šest, kde se doslova praví toto: "Za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásili k německé či maďarské národnosti". A tohoto paragrafu se zase chytá Kinského advokát Čapek, který dokazuje, že desátého října 1938 nešlo o sčítání lidu, ale o Hitlerovo administrativní opatření po okupaci Sudet. Otec malého Františka Oldřicha ještě v témže roce zemřel a on sám pak dobu protektorátu prožil v Argentině.

Jak píše Erik Tabery v Respektu, před rokem mu dokonce pražský magistrát potvrdil české občanství, na podnět státních orgánů a možná i pod dojmem Dostálova článku v Právu, kde dokonce příslušná matrikářka byla nařčena z přijetí úplatku, šetřila věc policie a konstatovala, že matrikářka v té věci postupovala naprosto správně.

Jak vidno, jde tedy i podle onoho případně nespravedlivého práva Benešových dekretů o věc přinejmenším spornou. Sílu zde tedy mají nikoliv argumenty právní, ale populistické. Německá karta vždy u našich lidí zabere a bohatým brát a státu dávat je u nás populární už od dob pozemkové reformy po první světové válce a za všeobecné znárodnění chodily po druhé světové válce do ulic manifestovat sta tisíce rodu věrných Čechů.

Tato mentalita se u nás příliš nezměnila a pánové Cyril Svoboda a Petr Mareš, který z nerozborné fronty politiků s komunisty v čele přece jen trochu vypadávají, na to určitě ve svých preferencích doplatí. Zato ve středu na Hradě bude asi tanec kolem populistického ohně pokračovat. Jen proboha, kdyby se zrovna teď u soudu nestonalo a Kinského případy se klidem soudily dál, jakoby se v těchto letních dnech na politické scéně nechumelilo.