Papež a my

21. říjen 2003

Katolická církev oslavuje čtvrtstoletí pontifikátu Karola Wojtyly alias Jana Pavla II. a své uznání připojil i nemalý kus světa. Tedy ty končiny země, kde je současný papež vnímán v doslovném smyslu latinského výrazu pontifex, což znamená stavitel mostů. Takto ho vnímají i v některých zemích s jinou než katolickou, ba dokonce s jinou než křesťanskou tradicí.

Při jeho častých cestách se to dalo poznat už dřív podle toho, jak tam byl uvítán. Velmi vlídně ho přijali protestanté v Torontu, muslimové v Rabatu i Židé v Jeruzalémě. Pozoruhodně nejednotný je ve vztahu k papeži svět pravoslaví. V Rumunsku a v Arménii ho vítali s ovacemi, řecké přijetí bylo chladné, místy až nerudné, a Rusko mu zůstává uzavřeno. Přesněji řečeno: prezident Putin by ho v Moskvě uvítal docela rád, ale patriarcha Alexij spolu s většinou kněžstva smýšlí opačně.

První přijetí papeže u nás na jaře 1990 bylo velmi srdečné. Podruhé už to bylo jiné, veřejnost byla rozdělena. Jedni byli rádi, druzí měli výhrady. Ty ale mohou být v případě Jana Pavla II. jen těžko zahroceny osobně. I ten, kdo chová vůči křesťanství a zejména vůči katolictví antipatie, musí uznat, že tento člověk bez bázně a hany, bez zášti, žije svou víru upřímně a "staví mosty" s nasazením, které se při jeho zhoršujícím se zdraví rovná sebeoběti. Proto výhrady k jeho návštěvám spočívají nejčastěji v poukazování na nákladnost oslav.

Jinak je to s naším většinovým postojem k církvi, jejíž je Jan Pavel II. hlavou. Není nikterak přátelský. Potvrzuje to např. stav sakrálních stavebních památek (kostelů, kaplí, božích muk, křížů u cest), pokud nejsou v dohledu hlavních turistických tahů. Ještě výmluvněji o tom svědčí úprava či spíše neúprava vztahů mezi státem a církví a státem a jejím ústředím, tedy Vatikánem. V tomto ohledu jsme mezi postkomunistickými zeměmi raritou, srovnatelnou snad jedině s Ruskem.

Je to pozoruhodné a patrně i z hlediska takové vědy, jakou je sociální psychologie, to není nezajímavé: naše dnešní žijící generace mají reálnou zkušenost s katolickou církví jakožto společenstvím diskriminovaným a pronásledovaným. Zkušenost trvající celé půlstoletí. Přesto došlo po pádu bývalého režimu překvapivě rychle k regeneraci volnomyšlenkářského antiklerikalismu, jak se s ním setkáváme v produkci první republiky i dřívějších

Že tento postoj přetrval v živé podobě v hlavách a srdcích věrných komunistů, to mě nepřekvapuje. Je ale zvláštní, že se s ním setkávám i u dvacetiletých. Jako kdyby v nich oživla zkamenělina, náhodou zděděná po prarodičích. - Znovu se mi potvrzuje, že ta půlstoletá epocha komunistického režimu nebyla vpádem cizorodého živlu jako např. nájezd Tatarů na Moravu ve 13. a Pasovských do Čech v 17. století. Naše komunistické půlstoletí navázalo na duchovní dispozice domácího původu, a jak se zdá, obohatilo je a předalo dalším pokolením. A ta jsou podle všeho ochotna je pěstovat. - Jen by mě zajímalo, kde a v jaké podobě ta zkamenělina přežila v myslích těch dvacetiletých.

Podobně jsem šokován, když se dnes setkám u mladého člověka s projevy antisemitismu, které jakoby vypadly z tzv. Protokolů siónských mudrců nebo rovnou z Árijského boje. Naštěstí to není moc často.

Ale vraťme se k jubilantovi. Měl a má mnoho co říci svým katolickým souvěrcům i křesťanům jiných vyznání. Ale i nevěřícím. Mluví například o protikladu kultury života a kultury smrti. Někomu se může zdát jeho slovník jako příliš barokní. Ale totéž měl na mysli psychoanalytik Erich Fromm, když mluvil o sváru biofilie a nekrofilie v lidské duši. - Jan Pavel II. vytrvale upozorňuje na autodestruktivní čili sebeničivé tendence moderní civilizace. Myslím, že by to mělo zaujmout i jinak věřící, i nevěřící, i ty dvacetileté.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.