Paperž v Bavorsku

Pro Němce, kteří se stále potýkají s vinou za hrůzy nacismu, bylo jeho zvolení satisfakcí. Ale i Polsko, význačná oběť nacistické agrese, přijalo "německého papeže" srdečně. Nyní navštívil Bavorsko. Jeho rodáci skandovali v Mnichově jeho jméno v italské verzi: Be-ne-detto. Národovecké city tu asi nemají určující roli.

Skeptik by řekl, že ty výjezdy s ovacemi jsou záležitostí žurnalistického aranžmá, že jde o šoubyznys. Je v tom kus pravdy. Úspěch mediálního prodeje happeningu, jakým je návštěva papeže, však závisí i na něčem jiném než na obratnosti příslušných agentur.

Přes ty hořké vzpomínky na minulost církve, přes všechnu odcizenost západního světa od křesťanství, má papež co říci. Má pověst myslitele s pronikavým analytickým intelektem. Uplatňuje ho i v kritice moderní civilizace. Vyvolává pozornost především soustavnou snahou o diagnózu duchovní situace Evropy. V předvečer střetu civilizací, kdy důvodně pociťujeme slábnutí té naší, je to věc tuze potřebná. Papež věrohodně oceňuje přínos osvícenství. Těžko ho nazvat tmářem. V převládajícím stylu dnešního evropského myšlení, v jeho "mainstreamu" (jak říkáme hezky česky) nachází dvojjedinou charakteristiku, kterou vnímá jako pochybení. Je to relativismus, v němž vidí kapitulaci před nárokem pravdy (Wahrheitsanspruch, jak píše ve své mateřštině).

Tato jeho výzva západní civilizaci - nazvěme ji stručně víra a rozum - byla i hlavním tématem jeho přednášky na řezenské univerzitě. Nebylo možno odloučit od ní jiný aspekt téhož, který označme jako víra a násilí. Tato pasáž nabyla na významu, neboť se stala výzvou islámskému světu. Ten ji, jak vidíme a slyšíme, zatím nepřijal, naopak. - Západ se zalekl. Někteří vytýkají Benediktovi XVI., že mluvil jako profesor, ne jako papež. Turecký premiér mu vytkl, že mluvil jako politik, ne jako papež. Domnívám se, že mluvil jako papež. Jako hlava duchovního společenství. Tedy jako ten, kdo má povinnost nazývat věci pravými jmény. V řadě ohledů, které nebudu vypočítávat, je Západ vůči islámskému světu v defenzívě. Už to není konflikt mezi křesťanstvím a islámem, ale mezi civilizací zpohodlnělou a stárnoucí a tou vitální a dravou. Vědí to obě. Ta druhá z toho čerpá své sebevědomí, zatímco ta první si to nechce přiznat. Představitel křesťanství, základu západní civilizace, na který ona zapomněla, tedy položil kardinální otázku islámskému světu: Řekněte jasně: hodláte šířit svou víru násilím?

Ze všech dosavadních vyjádření Josepha Ratzingera (u nás málo známých) jasně vyplývá, že tento muž nepodléhá černo-bílé optice. Dobře ví, jak neblaze se podílela expanzivní západní civilizace na utváření současné podoby světa, a říkal to nahlas. Byl mj. proti válce v Iráku. Byl a je pro mezináboženský dialog, ale střízlivě odhaduje jeho možnosti. Dialogu s islámem se, jak tušíme, příliš nedaří.

Tentokrát je to něco zcela jiného než karikatury proroka Mohameda, i když mobilizace muslimského světa vypadá zatím podobně. Je to krok k vyjasnění vztahů. Ten je vždycky nepohodlný a někdy riskantní, jak ostatně ukázaly zkušenosti s konfrontací Západu s totalitními hnutími minulého století. Ze sebezáchovných důvodů je však nutný. Není to žádné vyhlášení války. Islám přece vede svou tichou i krvavou svatou válku už několik desetiletí od Alžírska po Filipíny, dokonce i v evropském a americkém vnitrozemí. - Papežův projev, který mířil zcela jinam, se stal bezděčnou příležitostí k tomu, aby obě strany přiznaly barvu. Jedna vůči druhé, ale i každá sama sobě. Tak zní "Wahrheitsanspruch", nárok pravdy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .