Pád vlády

Doslova sestřelit vládu se podařilo jeho vlastní straně. Jako konkrétní záminka pro vnitrostranický rozkol bývá uváděn výsledek tzv."eurovoleb", ve kterých sociální demokracie těžce pohořela. V takovém případě ale nerozumím i něčemu jinému, totiž tomu, že za výsledek těchto voleb nebyl ve straně kritizován, popřípadě nějak veřejně ponížen člověk, který je měl na starost. U sociálních demokratů byl šéfem volební kampaně Libor Rouček, dříve mluvčí vlády, odborník prý na komunikaci a propagaci. Ten však, v nějakém rozhovoru těsně po volbách řekl doslova, že se za špatný výsledek jeho strany necítí být vůbec zodpovědný. Možná, že k tomu má nějaké veřejnosti neznámé, leč oprávněné důvody. Ovšem jestli to mají v sociálně demokratické stranické hierarchii takto nastaveno, pak se nedivím, že jako celek míří do politických pekel.

Totéž platí, i když s malou variací na téma "zodpovědnost", pro Unii svobody-DEU, jejíž předvolební taktiku musel vymýšlet nějaký politický sebevrah. Jestli bylo jejím cílem znepřehlednit voličovi orientaci mezi všemu politickými subjekty, které do voleb šly a schovat skomírající Unii mezi nezapamatovatelné partajičky a spolky, povedlo se to beze zbytku. Byl-li za to zodpovědný někdejší předseda Unie svobody-DEU Petr Mareš, pak odstoupil ze své funkce zcela v duchu pravidel normálního světa.

A vůbec - tématem současné politické krize, neboť pád vlády je možné za krizi označit, je katastrofální stav toho, čemu už i sami politici začínají říkat "nedostatečná komunikace". To si tedy, nemohu si tu jízlivost odpustit, všimli pěkně pozdě. Na nedostatek kontaktu mezi politikou a veřejností si ta veřejnost, především prostřednictvím médií, ale také (velmi zřetelně) prostřednictvím ne-účasti ve všech možných volbách "stěžuje" už pěkných pár let! A dosud se nikdy nic zvláštního v tomto ohledu nzlepšilo.

Díváme-li se tedy na krizi politiky z tohoto úhlu pohledu, není se opravdu čemu divit. Nevyhnutelným samospádem se vládní politické strany samy dorvaly až do bodu zlomu. Jenže to není ještě všechno: za tím, nyní politiky zaklínaným slovem "komunikace" se skrývá cosi daleko obyčejnějšího, jaksi lidštějšího.

Komunikace je přece o tom, jestli spolu nějaké jednotky, nějací lidé, dokáží nějakým způsobem jednat. Jestliže komunikace nenastává, bývá nejjednodušší příčinou toho stavu prostý fakt - ti lidé se prostě nesnášejí, nejsou proto schopni nějaké společné dohody. Nastane-li taková situace uvnitř partaje, jako se tomu děje viditelně u sociálních demokratů a u unionistů, zřetelný výstup navenek jsou jejich stranické půtky, rozpady na frakce, neschopnost vysvětlit nějak tento stav širšímu okolí, a ve finále - úpadek volebních preferencí a úpadek celého hnutí.

Faktu, že v případě současné krize nejde o nějakou velkou politiku, ale o zcela přízemní a (vzhledem ke státu a jeho stabilitě) nahlouplé důvody, napovídá i naprostá absence nějakých uchopitelných, jednoduchých, snadno sdělitelných cílů.

Co se týče opozic, je naprosto zřejmé, že ta nebude dávat vládnoucím stranám nějaké návody na to, jak zlepšit jejich "image".

Ale je naprosto nepochopitelné, že ta část sociální demokracie, která se postarala o svržení Vladimíra Špidly, žádný vlastně cíl nemá! Nebo má? Něco jsem snad v minulých dnech přeslechl? Řeč byla vždy jen o nutnosti nějaké změny, nějaké výměny, odstavení tehdejšího předsedy Špidly. Ale proč? Za jakým skutečným účelem? Za jakým cílem? Co konkrétně udělal Vladimír Špidla ve funkcích předsedy sociální demokracie a předsedy vlády tak špatně?

Nejsem bytostný sociální demokrat, takže tomu asi dobře nerozumím, ale (podle mého) se Vladimír Špidla pokoušel dělat relativně moderní sociálně demokratickou politiku, obklopen ovšem lidmi, kteří jeho koncepcím a postupům pramálo rozuměli. Připočteme-li k tomu, že v oblasti ekonomické si (naprosto poctivě, jaká jeho smůla!), lidově řečeno, "vyžral" všechny nedodělky a chyby, jichž se v (přinejmenším) v oblasti vývoje státního dluhu a stavu veřejných rozpočtů dopustily všechny předchozí quasi-pravicové vlády, bylo celkem snadno předpověditelné, že to s ním, bez mužné a odhodlané podpory vlastní strany, nemůže dobře dopadnout. A nyní najednou všichni hovoří o tom, že se něco nějak rychle napraví, ale hlavně ať na tom neprofitují komunisté! To je směšné. Ti už na tom profitují dávno, pohleďme na jejich preference. A na čemže to profitují?¨ Na lidské i politické nekvalitě svých protivníků. Tak jako před necelými šedesáti lety - v období mezi koncem druhé světové války a únorem roku 1948.

Čili zlepšit komunikaci, to ano. Jestli ovšem toho jsou tzv. pravicové politické strany, účastné přímo na výkonné politice, schopné. Myslím, že nejsou.

Do sázkárny s tím asi nepůjdu, ale myslím, že přes prázdniny se novou vládu postavit nepodaří. Čekají nás předčasné volby. Nadpoloviční většinu, zajišťující relativně funkční vládu, z nich budou schopny vygenerovat jen dvě strany. Občanští demokraté a komunisté.

Pěkný dárek našich politiků veřejnosti k patnáctému výročí listopadu 1989, jen co je pravda!