Otrocká práce v Československu. Když vězeň plnil normu jen na 100 procent, nesměl vůbec nic

Skupina politických vězňů v Horním Slavkově 1952
Skupina politických vězňů v Horním Slavkově 1952
Před pár dny, 1. května, jsme slavili Svátek práce. Kdo si pamatuje alespoň z dětských let předlistopadový režim, ten ví, že o fyzické práci jako nejvyšší hodnotě se tehdy z oficiálních míst mluvilo v jednom kuse.

Komunistická strana si svátek práce přivlastnila, davy lidí pochodovaly ještě v roce 1989 v prvomájovém průvodu s mávátky pod tribunami, z nichž jim kynuli státní a partajní funkcionáři.

KSČ od počátku hlásala, že smyslem a cílem její politiky je blaho „pracujícího lidu“, označovala se za reprezentantku „pracující třídy“ a za součást mezinárodního „dělnického hnutí“, její představitelé se při každé příležitosti zaštiťovali „zájmy pracujících“. O práci se psaly básně, zpívaly písně („vyhrňme si rukávy, když se kola zastaví, hej rup, hola hej, do práce se dej“), vycházely o ní socrealistické romány. Když bylo třeba vyzvihnout, že je někdo skutečně odpudivé individum, byl označen za „osobu práce se štítící“.

Prací ke svobodě

My se však zabýváme odvrácenou stranou ideologie a propagandy. Totalitní režimy jsou vždy pokrytecké – a na tématu práce je to výborně vidět. V Československu se podle sovětského a nacistického vzoru stala práce nejen oficiálně vzývaným ideálem, ale současně tvrdým trestem, jedním z nástrojů teroru, vyjádřením totalitarismu. Zejména v prvních 10 až 15 letech režimu na československém území nuceně dřela mnohatisícová armáda pracujících vězňů, armáda politicky nepohodlných otroků.

Tábor vojna na Příbramsku

Političtí vězni dostávali pět, deset, pětadvacet let kriminálu a nucených prací. Ještě pořád se však málo ví, že skuteční i domnělí „nepřátelé socialismu“ mohli být odvedeni na pracovní převýchovu i bez soudu, na základě rozhodnutí komise Národního výboru. Nezřídka to byli protinacističtí odbojáři a lidé, kteří buď sami (nebo jejich blízcí příbuzní) strávili několik válečných let v nacistických lágrech. Nad vstupní branou v Osvětimi stálo heslo „Arbeit macht frei!“ Rudý režim to nad ostnaté dráty napsal česky: „Prací ke svobodě!“

Zvláštní kapitolu v dějinách československých nucených prací zaujímají uranové doly. Byly na Jáchymovsku, Příbramsku a Slavkovsku a v dobách největšího rozvoje těžby, tedy v první půli 50. let v nich dřely desítky tisíc vězňů.Těžba uranu byla v zájmu Moskvy – na jaře roku 1952 odjíždělo prý do Sovětského svazu 40 vagónů uranu týdně. Vězňové pracovali v trojsměnném provozu, v neobyčejně těžkých podmínkách.

Věž smrti - bývalá třídírna uranové rudy ve Vykmanově

Splnit normu, nadrat peří

Kromě práce v dolech však političtí vězni a vězenkyně museli dělat prakticky cokoli: lepili pytlíky, drali peří, dřeli v dílnách, na stavbách, v lomech, v zemědělství.

Miloslav Komínek, letec, odsouzený v roce 1948 za podvracení republiky, vzpomínal v rozhovoru pro sdružení Post Bellum na zdánlivě banální práci v Plzni-Borech: „Snad nejhorší bylo draní peří. Já nemám kus prstu, takže jsem v životě nemohl splnit pracovní normu jako ten, kdo měl všechny prsty. A navíc husy nebo kachny byly špatně oškubané, i s kusy masa, v kterých byli červi. Strašně to smrdělo, měli jsme to na cimře, kde jsme spali, byly z toho nemoci, chlapi dostávali mezi prsty ekzém.“

Miloslav Komínek, fotografie z československého pasu, rok 1947

Miloslav Komínek zmiňuje plnění normy, pro vězně klíčového předpisu: pokud totiž normě nedostál, snižovaly se mu příděly jídla a hrozily mu kázeňské tresty. V roce 1951 byli vězni na Borech rozděleni do několika tříd: do první patřili ti, kdo plnili plán na 160 a více procent - směli si týdně nakupovat zboží za 70 korun, včetně 42 cigaret, jednou měsíčně měli nárok na návštěvu. Dosáhnout takové úrovně bylo prakticky nemožné.

Pak se „výsady“ snižovaly až k V. třídě, do níž nebyli zařazeni neplniči plánu, nýbrž ti, kdo plnili na 100 - 104 procenta - a ti už si nesměli koupit vůbec nic, o dalších zpříjemněních života ani nemluvě. Za nesplnění plánu byla pak korekce s tvrdým ložem a půstem.

Státní aparát politické vězně okrádal i jinak: museli ze svých výdělků platit náklady spojené s vězněním, vyšetřováním a vazbou - lidé, často soudním rozhodnutím zbavení veškerého majetku, museli tedy honorovat své mučitele.

Máte volno? Tak dřepy!

Milan Nerad, 2016

Když práce skončila, většinou nenastal odpočinek, ale „popracovní aktivita“. Miloslav Nerad, odsouzený roku 1951 za špionáž k 20 letům, si pamatuje, jak bylo muklům v Leopoldově přikázáno vydrhnout od oleje černou dřevěnou podlahu ve velké místnosti „úplně do běla“ - nedostali žádné náčiní, museli si je sami tajně opatřit, vyčištění podlahy zabralo víc než 30 pozdních odpolední a večerů.

K bachařským zábavám patřilo zbytečné přenášení kamenů či uhlí z jedné hromady na druhou a ovšem i „tělocvik“ - plukovník ve výslužbě Rudolf Macek, odsouzený roku 1950 za velezradu na 22 roků těžkého žaláře, vypráví: „Ráno před snídaní 50 dřepů, po snídani 50, před obědem 50, po obědě 50 a při večeři totéž. A mizerný jídlo se nedá vylíčit. Za dva měsíce jsem z 84 kil měl 58.“ Podle dalších výpovědí museli dělat dřepy i lidé starší 70 let - někteří až do chvíle, kdy padli vyčerpáním.

Rovněž svědectví o hladu v lágrech je řada. Spisovatel Karel Pecka (dopadený při pokusu o přechod hranic a odsouzený roku 1949 na 11 let) například vyprávěl o táboře Svornost: „V kriminále platí: když je chleba, není hlad. A chleba bylo málo, 18 deka chleba na den. Ráno nějaká brynda, na oběd tři čtyři brambory, k večeři třeba suché brambory, to bylo všechno. No a přitom se dělalo. Osm hodin v šachtě... na šachtu se chodilo asi jeden a půl kilometru. A dělaly se i brigády, takže se pracovalo minimálně 16 hodin denně.“

Rudolf Macek - pietní akt

V některých kriminálech se situace nezměnila až do 80. let: výjimečně kruté podmínky panovaly například v Minkovicích, jak o tom svědčí vzpomínky chartistů Jiřího Gruntoráda a Jiřího Wolfa. V samotných Borech vydali teprve roku 1973 vyhlášku, podle níž se vězni snižuje pracovní norma na 50 procent, chybí-li mu jedna ruka.

Stojí za to ocitovat, jak tehdejší režim o politických vězních-pracujících otrocích smýšlel. V tajném rozkaze ministerstva vnitra z poloviny 50. let se například píše: „Tito nepřátelé a škůdci jsou umísťováni k výkonu trestu do věznic a nápravně pracovních táborů Ministerstva vnitra. Jsou převychováváni především prací. Avšak někteří odsouzení, zvláště osoby odsouzené za protistátní činnost, se snaží i ve věznicích NPT pokračovat v trestné činnosti. Často se snaží maskovat své pravé přesvědčení ´dobrým´ chováním nebo ´poctivým´ poměrem k práci, aby od sebe odvrátili pozornost.“