Ošidný pojem velezrady v souvislosti se souzenými komunisty a 64. výročím naší mobilizace

23. září 2002

Na soudu s Jakešem a Lenártem nejsou ani tak zajímavé rozsudky a nejrůznější právní kličky, ale mnohem spíše doprovodné úvahy, co všechno v pohnutých moderních dějinách českého národa by bylo možné považovat za vlastizradu. Tento pojem se zpravidla spojuje se spoluprací s nějakou cizí mocí, která poškozuje zájmy vlastního státu či národního společenství.

Už méně se o vlastizradě mluví, když určitá složka národa (třeba i bez spojení se zahraničím) uchvátí diktátorsky moc ve vlastní zemi a tím ji nakonec poškodí. Takže málokdy slyšíme, že by byl Hitler spáchal vlastizradu na Německu a na Němcích, ačkoliv je zřejmé, že svou politickou fantasmagorií a vojenskou expanzí vedenou ve jménu německých národních zájmů přivedl i Německo k jeho vůbec největší historické katastrofě.

Pokud jde o nás, měli bychom se zamyslet nad paradoxní větou, kterou napsal publicista Luděk Navara do sobotní Mladé fronty Dnes: "Česko oficiálně žádného vlastizrádce nemá. Má jen dějiny, které jsou efektními dějinami zrady, snad už od Mnichova 1938. Vida v souvislosti s Jakešem a Lenártem se nám tu připomíná i 64. výročí Mnichova, připadající na tyto dny. Přesně 23. a 24. září však Mnichova ještě nebyl. Naopak, byla naše mobilizace, kdy i komunisté s vlastizrádnými sklony směrem k Sovětskému svazu a mnozí sudetští Němci s vlastizrádnými sklony směrem k Hitlerovu Německu, podvědomě pochopili, že v nastalém konfliktu má jejich rodná země více spravedlivé pravdy, než hlásaly chimérické ideologie obou tehdejších hlavních evropských diktatur.

Budiž však popravdě řečeno, jak to tenkrát skutečně bylo. I po 64 letech není v obecném povědomí zakotven historický fakt, že mobilizace z 23. září je umístěna mezi dvěma kapitulacemi dvou československých vlád, tedy vlády Hodžovy a Syrového vůči Hitlerovým požadavkům, tlumočeným oficiálně Francií a Anglií. Hodžova vláda se podvolila 21. září tomu, co při noční demarši žádali po prezidentu Benešovi vyslanci Francie a Velké Británie v Praze. Odstoupení sudet mohlo tedy už nastat v této chvíli bez jakéhokoliv Mnichova, kdyby ovšem Hitler nebyl následujícího dne rozzlobil britského premiéra Chamberlaina. Na přijetí původních svých požadavků československou vládou Hitler reagoval tím, že mu to nestačí a že žádá ještě víc. Zde britský premiér zachoval tvář a po návratu do Londýna ve shodě s vládou francouzskou sdělil do Prahy jazykem více než diplomatickým, že obě velmoci nemohou dále nésti odpovědnost, aby radily československé vládě nemobilizovat. Nutno však podotknout, že samy tyto vlády neučinily nic, co by nějakou jejich vlastní mobilizaci naznačovalo.

Prezident Beneš po nepatrném zaváhání mobilizaci v noci 23. září vyhlásil a Československo mohlo do svých dějin právem zaznamenat 5 slavných dnů, kdy ve svých ne zcela dokončených severních a téměř nezapočatých jižních opevněních bylo odhodláno čelit německé přesile. Ovšem v naivní důvěře, že západní mocnosti a Sovětský svaz mu pomohou. Jenže právě v této víře, na jejíž nereálnost upozorňoval např. pařížský dopisovatel Lidových novin Ivo Ducháček i sám vyslanec Jan Masaryk v Londýně, spočíval tragický omyl českých domácích činitelů.

Poté, co z iniciativy italského diktátora Mussoliniho byla na 29. září ve 14 hodin svolána do Mnichova konference k řešení sudetského problému bez účasti Československa, britská vláda vládě československé telegraficky znovu poradila, aby přijala i ty zostřené Hitlerovy požadavky a podala zprávu, že souhlasí i s tzv. timetablem, tj. rychlým časovým plánem na obsazení sudetských území. Československý souhlas měl do Londýna dorazit ještě během zasedání britského parlamentu 28. září odpoledne. Naše vláda však protáhla své jednání až hluboko do noci, takže teprve 29. září ve 3 hodiny ráno britský požadavek přijala a potvrdila do Londýna. Nicméně i tak to bylo více než deset hodin předtím, než mnichovská konference vůbec začala. Nutno se ptát: "Nebyly ty dvě kapitulace (zejména ta předčasná druhá) ve chvíli maximálního odhodlání celého národa vlastizradou? Soudně z ní nikdy nikdo nebyl obviněn. Prezident Beneš však ve svých pamětech vyřkl toto slovo vůči Emilu Háchovi a Josefu Tisovi za jejich chování 14. a 15. března 1939, kdy dali Hitlerovi souhlas k definitivnímu zničení už zcela bezbranného československého státu, což oba po válce tak či onak odpykali smrtí.

Lenárt a Jakeš teď stále rozhořčeně volali, že jsou souzeni za svou víru v socialismus. Neřekli však, že ten jejich socialismus byla současně i hrubá diktatura. Uvolnění svobody tisku a pohybu na jaře v r. 1968 mělo za následek cizí vojenský zásah a následnou normalizaci směrem k návratu tuhé moci KSČ: A tu zejména Miloš Jakeš ve funkci předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise ÚVKSČ proslul bezohledným vylučováním svých soudruhů ze strany. Dobře věděl, co to znamenalo pro jejich další existence a neměl by se teď divit, že právě oni se mu snažili u soudu zatopit, i když to s projednávanou žalobou příliš nesouviselo. Ono se to všechno vůbec dá právně vyjádřit jen velmi těžko. Politicky a lidsky však oba obvinění udělali velmi mnoho pro režim, který náš zákon označil jako zavrženíhodný, protože zbavoval lidi svobody a základních lidských práv.

Je tedy velkou ironií představa, že by oba obvinění stáli na straně nějakého křesťanského dobra, jak s podivuhodnou drzostí prohlásil advokát Kolja Kubíček, někdejší příznivec Sládkových republikánů, když Jakeše přirovnal k ukřižovanému Ježíši. Žádný strach, tento osud obžalované Jakeše a Lenárta spolehlivě minul.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio

Více z pořadu