Opět paradoxy kolem tajných spolupracovníků StB

Ta je od listopadu 1989 paradoxně zaměřena právě nejvíce na tajné spolupracovníky StB. Jejich neautorizovaný seznam, ilegálně pořízený, byl dlouho velmi populárním čtením. Osoby, které se do něj dostaly, rozsáhle dokazovaly svou nevinu, zatímco seznam přímých zaměstnanců Státní bezpečnosti, ale také nejrůznějších funkcionářů a zaměstnanců aparátu KSČ a další totalitních institucí nikoho moc nezajímal. Bylo vždy něco divného na zájmu o tzv. registr svazků, který obsahoval seznam osob a jejich krycích jmen, na které StB založila svazek. Vždy se spíše hovořilo o tomto registru, méně už o samotných svazcích, co vlastně obsahovaly.

Česká společnost se tedy pokusila s tímto svým dědictvím vyrovnat trojím způsobem. První bylo zmíněné ilegální vydání registru svazků. Šlo o reakci na neochotu zveřejnit ho oficiálně, v konečném důsledku to ale věci spíše zamlžilo než objasnilo. Druhým, už zákonným, byl tzv. lustrační zákon, který stanovil okruh funkcí ve státní správě, kdy se musí uchazeč prokázat bezúhonností, včetně toho, že tajně nespolupracoval se Státní bezpečností. Kromě toho zákon ze státní správy vylučoval a nadále vylučuje zaměstnance Stb a funkcionáře některých totalitních organizací v čele s vedoucí KSČ. Přestože tak činí, zájem o tyto osoby není v médiích velký. Na rozdíl od tajných spolupracovníků. I tento způsob vyrovnání byl tedy sporný, protože šlo jen o vyloučení některých osob ze státní správy. Přesto vyvolal mnohé protesty, nejen od dotčených. Mnozí také argumentovali, že není možné trestat někoho jen paušálně za to, že se někde ocitl. Bylo by třeba zkoumat jeho konkrétní činnost a k tomu účelu by stát měl zřídit úřad, který by dával dobrozdání, zda-li dotyčný na základě konkrétních materiálů spolupracoval nebo ne. Ostatně, výrazem mnohých pochybností byly i novelizace, například hned zpočátku platnosti lustračního zákona byla z něj vyňata kategorie kandidáta tajné spolupráce, do níž zařazení mohlo proběhnout bez jeho vědomí. Protiargumentem proti podrobnějšímu zkoumání byla ovšem skartace mnohých dokumentů hned po listopadu 1989.

Třetím způsobem bylo konečné zveřejnění seznamů tajných spolupracovníků přímo ministerstvem vnitra, které tak učinilo až poměrně nedávno na základě zákona, který inicioval Senát Parlamentu České republiky. Velké překvapení to nebylo, ukázalo se, že dosavadní ilegální seznamy byly přesné.

Ale tehdy nastal problém. Když byly seznamy ještě ilegální, nebylo zase tak nutné s nimi polemizovat, každý v nich uvedený mohl říci, že se tam ocitl neoprávněně a pokud nepotřeboval ke své práci lustrační osvědčení, nebylo nutné to nijak dokazovat. Oficiální seznam je ale něco jiného. Proto došlo k žalobám, z nichž mediálně nejvděčnější, byla žaloba herečky Jiřiny Bohdalové. V jejím případě soud uznal argumentaci, že se v registru svazků její jméno ocitlo neoprávněně a že s StB nespolupracovala. Z registru svazku ovšem být odstraněna nemohla. Ministerstvo vnitra to řešilo odkazem na příslušný verdikt. Podle některých údajů se to týká dalších až sedmi set osob.

Nyní se ovšem ukázalo, že ministerstvo přece jen na žádost pražského vrchního soudu výmaz provedlo, a to v případě Jana Vaněčka, ale obrátilo se o konečný verdikt na Nejvyšší soud. Mluvčí Vrchního soud ovšem mezitím v televizi uvedl, že ministerstvo si rozsudek špatně vyložilo, nemělo prý vymazat Vaněčkovo jméno z databáze, ale pouze se zdržet jeho publikace v tisku a elektronických médiích. Jenže příslušný zákon ukládá ministerstvu vnitra, aby seznam vydalo přesně tak, jak je v archívu. Situace je tedy, zdá se, neřešitelná, byť někteří poslanci už navrhli, že by se zákon měl novelizovat tak, aby umožnil výmaz těch, kteří s StB nespolupracovali.

Jak to ale udělat, registr svazků je sice svým způsobem zrůdná databáze, ale přece jen jde o historický dokument, který je těžko možné měnit. Ukazuje se tak, jak ošidné bylo právě na něm postavit zákon, který má stanovovat předpoklady pro výkon některých funkcí a jak vůbec ošidné právě na něm bylo pokoušet se vyrovnat s totalitní minulostí. Na druhé straně to ale byl možná jediný schůdný způsob, jak to učinit. Historie má mnoho peripetií a patové situace jsou v ní velmi obvyklé.

Je možné se proto obávat, že ať už bude zvoleno jakékoli řešení, půjde vždy o řešení nedokonalé a vytvářející další paty. Komunistický režim byl zkrátka ve svých důsledcích něco na způsob živelné pohromy a po té také nelze všechno uvést do původního stavu. Problém spíše nadále zůstává v samotné mravní podstatě české společnosti. Ta jediná a sama se musí se svou minulostí vyrovnat a nepomůže jí v tom žádný zákon. Je to nejspíš otázka času. V sousedním Německu bylo po pádu nacistické diktatury před více než půl stoletím učiněno okupační správou mnohé pro odstranění totality. Opravdu závažné otázky ale začaly být kladeny až s příchodem nových generací a některé se otevírají až dnes. S tím se asi nedá nic dělat.