Ondřej Konrád: Indiánská léta Josefa Škvoreckého a podezřelé mušky

Jinak se ale toto nedlouhé zpříjemnění podnebního zlomu vyskytuje na celé planetě a to pod různými jmény, v Číně mu například říkají podzimní tygr a jeho čas je kolem první srpnové dekády, zatímco třeba v Austrálii se z něho lidé těší na přelomu dubna a května. To naše má, stejně jako v některých jiných zemích, pojmenování od potrhaných pavučinek létajících vzduchem a připomínajících bílé vlasy starých žen. V západní Evropě se mu pak někde říkává léto svatomartinské a z toho plyne, že rovněž nadchází později.

Babí léto obvykle provází hojný výskyt vinných mušek, neboli octomilek obecných, kterých je více druhů, a které se ráno rojí nad zapomenutými skleničkami se slzou vína na dně. Roje těchto drosofilek, jak se jim také říká, krouží pak ráno kolem pohárů jako měsíce planety Jupiter s poetickými starořeckými jmény. Obecně jsou tyto mušky spíš na obtíž a ukrýváme před nimi dozrávající ovoce do chladniček. Ale ve vědeckých kruzích požívají popularity a výzkumné ústavy je pěstují a krmí hroznovým cukrem, neboť drosofilky, žijící jen v řádu dnů, jsou optimálním objektem pro genetické pokusy, neboť během řekněme jediného roku se střídají jejich četné generace a lze tedy v relativně malém časovém úseku pozorovat proměny jejich dědičných vlastností.

O laboratorních drosofilkách vypráví v románu Josefa Škvoreckého Lvíče krásná a tajemná slečna Stříbrná historku, jak se mušky staly v očích několika brněnských vědců v 50. letech politicky nespolehlivé, neboť určující sovětská věda měla tehdy genetiku za buržoazní pavědu. A snaživý pomocný personál, uklizečky a topiči ústavu, nakonec v revolučním zápalu rozbije skleník s nebohými muškami a zlikviduje je rozprášeným DDT. Absurdní a smutný příběh je pro autora typický. Má takových ve svých prózách mnoho, mrazí z nich dodnes a stojí za to si je připomínat třeba i v časech, kdy je genetika dávno doceněným oborem. Nepochybně i v Rusku, kde zřejmě i mimo vědecké instituce poletují octomilky v období zvaném Babyje leto.

V onom úlevném a nostalgickém závanu po odešlém ročním období, kdy se mimochodem ve východočeském Náchodě, tedy Kostelci jeho knih, narodil právě Josef Škvorecký. V pátek 27. září tomu bylo osmdesát devět let. Druhou polovinu života trávil jak známo v Kanadě, kam odjel vlastně před lidmi často podobně rozhořčenými a v zabedněné tuposti nebezpečnými, jako ti, co povraždili ve Lvíčeti ideologicky podezřelé drosofilky. Takže narozeniny slavil až do loňského úmrtí v čase indiánského léta. A kolem sklenky jeho oblíbené whisky dozajista vesele tančily mušky.