Ondřej Konrád: Bývalé represivní instituce požívají důvěry

Z tabulky dnes zveřejněného průzkumu CVVM na téma kredibility vybraných veřejných institucí se ovšem nedozvíme, jaká rádia nebo televize mají dotázaní na mysli. A nevíme toho víc: třeba zda preference odborů před bankami neplyne z dojmu, že finanční ústavy jsou zaměřeny na zisk, kdežto odbory občany chrání? Ostatně nejvýše je v seznamu armáda a hned za ní policie, tedy instituce mající prvořadý úkol právě také ochraňovat. To patrně hraje roli.

A je to vcelku pochopitelné, armáda je státní, i když zároveň součástí Severoatlantické aliance a v případě nasazení podléhá velení NATO. A policie je rovněž zřizována z veřejných prostředků, tedy státem nebo městy. To napovídá, že ve stát přece jen důvěru chováme. Jenže rovněž státní soudy jsou až uprostřed jedenáctičlenného žebříčku. Což by se snad dalo vysvětlit přetrvávajícím pohledem na justici hlavně z let 90., kdy se mnohé kauzy táhly léta a kdy v ní ještě působilo dost lidí spjatých s minulým režimem.

Ale v očích veřejnosti se jevila dlouhou dobu problematicky i armáda. Nikoli samotní vojáci, ti získávali postupně respekt zejména po té, co začali plnit úkoly v mezinárodních misích, na armádu padal stín série nečitelných armádních zakázek a různých skandálů. Což ale patrně lidé od sebe oddělují a nepravosti přičítají politickému vedení resortu. Stejně tak na policii si občané spíš stěžovávali. Od až zákeřného číhání pokuty rozdávajících dopravních policistů na místech, kde se čerstvě změnila pravidla, místo aby na ně mechanicky projíždějící řidiče upozorňovali, až po dojem, že v četných nebezpečných oblastech měst nejsou policisté téměř vidět. A podobně. Mění-li se ale vztah veřejnosti k policii, která si od posledního šetření CVVM polepšila, je to jistě pozitivní.

Jinak se z čisté četby čísel šetření mnoho vyvozovat nedá. Snad akorát vnímat jakési trendy. Například, že v očích mnohých jsou sice neziskové organizace jaksi už od základu podezřelé, ale přesto zaujaly páté místo. Snad proto, že jsou alternativou institucím stání správy, která je zrovna nemiluje, neboť „neziskovky“ ji často šlapou na paty. Nevalné postavení tisku zase patrně odráží trend všeobecného odklonu od četby deníků. Na druhé straně bychom ale přece pod pojem tisk měli zahrnovat veškerá tištěná média. A pak je tedy záhadou, že se mnohým magazínům na trhu stále daří.

Hned za tiskem, na úplném chvostu tabulky, jsou pak církevní instituce nepřekvapivě. Politická reprezentace se k nim v drtivé většině staví spíš negativně a nepomohly jim určitě ani restituce. Nu, a jak řečeno v úvodu, zmatek je v položce rádia i televize. Neboť privátní stanice se ještě pořád výrazně liší od veřejnoprávních. Což možná reflektuje doprovodná analýza výzkumu. Který ale zatím není k dispozici, a tak vlastně nad výsledky těžko dojít k nějakým poznatkům. Mimo ten, že důvěra patří především institucím v minulém režimu represivním a nyní vnímaným podle všeho docela jinak. To, jak se říká, zavazuje.