Oč jde Unii svobody? O zachování váhy, anebo tváře?

Tyto hlasy žádají, aby strana zachovala věrnost svému programu i slibům, které dala voličům, dovolávají se její pravicovosti a varují před ztrátou tváře. Na první poslech to zní sympaticky. Ten, komu záleží na jeho identitě, působí důstojněji než ten, kdo neví čí je.

Naproti tomu nelze vyloučit, že odchod z vlády nebo rozkol strany způsobí pád nynější vlády. Pak se stane velkou neznámou nejen osud finanční reformy, ale i samo sestavování příští vlády. To by jistě ovlivnilo vnitřní poměry zbylých dvou vládních stran. Vida, další dvě neznámé.

Co si tedy myslet o straně, jejíž každý pokus o obnovu tváře (jinak možná sympatický) vyvolá zemětřesení, které zpochybní nejen další existenci vlády, ale i stávající rozložení politických sil v zemi?

Na Unii svobody není zcela jasné, nakolik je politickou stranou a nakolik je pouhou ideovou skupinou. Takovou, jíž jde víc o to, hlásit se k nějakému ideálu (světonázorovému, morálnímu), než o utváření společenských poměrů v zemi. Nic proti ideovým skupinám! Společnost potřebuje buditele, vyznavače, proroky. Nemá-li je, upadá. Jejich působení však probíhá na jiné rovině než té politické. Tu funkci plní lépe obrodná hnutí nebo živé, čili nezkostnatělé církve. Nikoli politické strany.

Unie svobody se mohla poučit osudem svých předchůdkyň, ODA a DEU. ODA chtěla být ideální konzervativní pravicí. Byl to vymyšlený projekt. V národě se nenašla početná sociální skupina, která by se ho chopila a učinila součástí politické scény. ODA propadla. DEU se vyhranila jako strana moralizátorů. Propadla i ona. Tím neznevažuji morálku politiky. Ale své moralisty by měla mít každá strana, aby jí rozmlouvali chuť k neplechám. Unionisté by nám bývali prospěli možná lépe, kdyby tehdy zůstali ve své mateřské ODS, a tam se snažili, seč byli. Ale to už je dnes jen jalový povzdech.

Unie svobody se zřejmě ubírá cestou, kterou prošlapali obě zmíněné straničky. Cestou k politické vysloužilosti. Zatím má znamenitou šanci: pomáhat protlačit finanční reformu a náš vstup do Evropské unie (v níž ještě zdaleka nejsme). Boj o podobu reformy probíhá na více frontách. Ta mezi ČSSD a Unií svobody je teoreticky zásadní, leč politicky méně významná - při nepočetnosti Unie svobody. Nejvýznamnějším bojištěm o podobu reformy je samotná ČSSD. Zjednodušeně řečeno: Špidla se Sobotkou kontra odboráři.

Teď budu spekulovat. Padne-li tato vláda ještě před prosazením reformy, dojde k polarizaci scény. Na jedné straně pravice, tedy ODS, zbytková Unie svobody a snad i KDU-ČSL (spíše Kalouskova než Svobodova). Pravice přijde s reformou, která bude tvrdší. Tím sjednotí levici (včetně odborářů). Přiblížíme se situaci dvou bloků. Svého času ji oddálil Ústavní soud. Jak to asi dopadne?

Co říci o úsilí Unie svobody zachovat tvář před svými voliči vidíme-li jak jich žalostně ubývá. Zdá se, že se tam rozhoduje o formě odchodu z politické scény. Zda bude slavný, nebo neslavný. Škoda.