Obtížné hledání konsensu zahraniční politiky

Úterní veřejné slyšení týkající se zahraniční politiky bylo nicméně velmi šťastným počinem. Je to právě tato oblast, kde je nutné hledat širší politický konsensus, než je názor politické strany, která je právě u moci. Česká republika je v tuto chvíli v choulostivém zahraničně politickém postavení, které se odráží i na domácí scéně. Je členem Severoatlantické aliance a čeká na přijetí do Evropské unie.

Jejích názorů na nejrůznější zahraničně politické otázky si svět všímá. Nedá se říci, že by to vždy České republice prospělo. Ještě jsou v čerstvé paměti rozpaky, které jako novopečený člen Severoatlantické aliance projevila v otázce vojenské operace v bývalé Jugoslávii. Tzv. česko-řecká iniciativa, sjednaná a podepsaná ministry zahraničních věcí obou zemí v metropoli komunistické Číny, vypadá ze zpětného pohledu jako dost špatný vtip.

V této souvislosti je zajímavé, že důležití ústavní činitelé neprojevují nyní podobné rozpaky, když jde o podobnou vojenskou operaci v Afganistánu. Že by nastalo zmoudření, nebo je to jen skutečností, že s Afganistánem nepojí vládní politiky sentimentální slovanské sympatie?

Nešlo ovšem o jedinou spornou českou iniciativu. Také dodnes ne zcela vyjasněná cesta českých podnikatelů do Iráku, garantovaná zahraničním ministerstvem, se u spojenců nesetkala s velkým pochopením. Problematická je také nevyjasněnost, kdo vlastně v České republice tvoří zahraniční politiku. Nezpochybnitelnou autoritou v tomto směru je bezesporu prezident České republiky Václav Havel. Byl to koneckonců on, kdo rozhodující měrou, společně s významnými politiky dalších zemí, přispěl k rozšíření Severoatlantické aliance.

Ač je Václav Havel na české politické scéně označován spíše za příznivce levicových názorů, jeho zahraničně politické názory a aktivity mají často spíše blíže k názorům, slýchaných od politiků pravicových. Také na veřejném senátním slyšení prezident horoval pro brzké přijetí dalších zemí, které se zbavily komunistické zátěže a výslovně jmenoval i pobaltské země, což by v případě uskutečnění zřejmě pro Rusko muselo být už velmi těžce zkousnutelným soustem. Naopak Havel varoval před úvahami o rozšíření Aliance o Rusko, což by podle něj nepřispělo k upevnění vztahů mezi Východem a Západem. Současné dobré vztahy vycházejí podle něj z kooperace jasně vymezených partnerů. Ruští politikové by tedy z českého prezidenta neměli radost. Ne tak z šéfa Černínského paláce.

Hlavní tíže zahraniční politiky padá samozřejmě na kompetentní orgán - a tím je ministerstvo zahraničních věcí. A právě ono má někdy s koncepcemi problémy. V názoru na roli Ruska v Alianci se ministr Kavan vždy velmi lišil od prezidenta, když připomněl úvahy, aby Rusko získalo plnohodnotné hlasovací právo. To ostatně plně koresponduje s oficiální politikou zahraničního ministerstva, které často bývá k ruským partnerům velmi vstřícné. Ti pak mají oprávněný pocit, že nadále jednají s vazalskou zemí, či dokonce svým trojským koněm v alianci, nikoli s členem silného západního spojenectví.

Dalším, i když spíše neformálním centrem tvorby české zahraniční politiky, je smluvně opoziční ODS. Její předseda je důležitým ústavním činitelem, proto názory jeho a jeho strany nemohou být brány jen jako úvahy opozičního politika. V ODS existuje malá, ale velmi pilná skupina, zabývajícího se zahraniční politikou kolem stínového ministra a poslance Jana Zahradila. Skeptický přístup jejích členů k současné podobě Evropské unie a jejich preferování přímých kontaktů na Spojené státy vycházejí z ideologického odporu k socializujícím tendencím v Evropské unii. Tento kritický postoj přináší na jedné straně potřebnou diskusi, ale občas také zavdává otázky, zda-li Česká republika, či většina jeho obyvatelstva, vůbec do Evropské unie chce.

Jak správně podotkl předseda Senátu Petr Pithart, přístup skutečných eurorealistů, za jaké se Zahradilova skupina označuje, by znamenal hovořit o výhodách i nevýhodách členství. Místo toho se často hovoří jen o nevýhodách. Tolik Petr Pithart. Často to opravdu vypadá, že přes problém Evropské unie si tradiční soupeři na české politické scéně vyřizují své dlouholeté účty.

V úterním slyšení nicméně poslanec Zahradil z ODS polemiku s prezidentem nevedl, protože prý plně souhlasil, co prezident řekl o NATO. Kdyby ovšem byla řeč o Evropské unii, bylo by to zajisté poněkud jiné.

V každém případě je dobře, že se alespoň někteří politikové, zabývající se zahraniční politikou, sešli k diskusi napříč politickým spektrem. Mohl by to být první krok k tomu, aby česká zahraniční politika zněla, pokud možno, když už ne stejným nebo podobným, tedy aspoň konsensuálním tónem.

ČRo 6 / RSE

27. listopadu 2001

Napište nám: rse@cro.cz