Občan v politice jako houbař na houbách

Na chvíli vás totiž zcela ovládne to, čemu Anglosasové říkají wishful thinking. My bychom tomu řekli přací myšlení. V daném případě dokonce nejen myšlení, ale také vnímání. Stačí jeden dva roky, my bychom tomu řekli změna úhlu pohledu, a člověk svůj dojem koriguje. Rád tomu není, ale list ani kus dřeva si do košíku nedá. Proč o tom mluvím? Četl jsem nedávno v jednom magazínu, jak jistá významná osobnost našeho kulturního života zdůvodnila svou stranickou politickou preferenci. Nebudu ji jmenovat, ani tu preferovanou stranu, ono je to totiž úplně jedno. Ten znamenitý muž je nestraník, ale je věrným voličem jisté strany, jejíž program prý odpovídá jeho představám o politice, o společnosti, o jejích potřebách.

O svých představách nic neřekl, ani o té straně, takže nevím, co všechno o ní ví a zdali o ní ví víc než jen to, že mu imponuje. Protože tu jeho stranu vnímám taky, připouštím, že jí oba nahlížíme z jiného úhlu pohledu. Podezírám ho, že on se ten svůj nepokusil změnit a že si strká do košíku list nebo kus dřeva. Že strana jeho volby je mu projekčním plátnem, kam si on promítá své představy a přání. Netvrdím o něm, jen ho podezírám. Vede mě k tomu zkušenost s jinými lidmi a koneckonců i se sebou samým. Ano, přiznávám, že i mně se stává, že za poznání pokládám to, co je vlastně mou projekcí, přací projekcí. Ke korekci stačí udělat jeden dva kroky a změnit úhel pohledu. Třeba si pohovořit s někým, kdo to vnímá jinak a přitom je férový. To neznamená, že automaticky převezmu jeho pohled, ale že o něm budu přemýšlet. Nemusí to být příjemné. Vášnivý houbař také připouští nerad, že ten uschlý list nebo i ryzec pravý a ten kus dřeva hřib smrkový. Ale takový rozhovor je zajímavý a užitečný.

Být vyveden z klamu je mi kuprospěchu. Tak vzniklo slovo zklamání. Byl vyveden z klamu. Podobně jako deziluze. Ztrátou iluze. Desítky, dnes už možná stovky lidí mi příležitostně prozradily, proč preferují tu či onu stranu. ODS prý podporuje individuální odpovědnost a podnikavost. ČSSD zase pamatuje na starosti řadových občanů. KDU-ČSL je křesťanská. Zelení chrání přírodu, která je ohrožena. A KSČM není namočena v lumpárnách, ve kterých jedou všechny ostatní. Všichni ti lidé mají jakési přání, každý své, a to si promítnou do konkrétní politické strany, kterou si dle svého přání, svého wishful thinking, ještě více idealizují. Přitom se prý opírají o její program. Ukáže se, že jen málokterý ho skutečně četl. Má o něm pouze jakousi představu. Stranické programy jsou problematické texty. Ne, že by o stranách neříkaly vůbec nic, ale je třeba zvažovat, odlišit, co je v něm psáno pro vnitřní potřebu, co je tedy sebeidealizací strany, a co je určeno pro výkladní skříň. Zmínku o korupci, o ekologii asi najdeme všude. Ještě důležitější pro čtenáře stranických programů je to, co v nich není. Program je litera, zatímco život se ubírá jinudy. Máme strany, které si prošly nebo toho času procházejí vnitřními krizemi. O tom, co je způsobilo, není v programech ani slovo.

Někoho v tom informačním chaosu napadne řídit se osobnostmi. To by nemuselo být špatné vodítko, kdybychom nebyli odkázáni na filtr, jakým jsou média, a kdybychom měli jistotu, že zájmem médií je pomáhat rozumně. Média však mají, jak známo, i jiné zájmy a není snadno se v nich vyznat. Jak se má tedy člověk v tak složité oblasti orientovat? Tak jako ten, co si rád zahoubaří? Chodit do lesa sbírat nejen houby, ale i zkušenosti, ty by mu měly vydržet nejméně do příští sezony. A mluvit s jinými houbaři, jejichž věrohodnost si ověřil. Tomu, kdo na houby nechodí, neporadím.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .