Obavy z íránského jaderného programu

Tak například, pouhý den před londýnskou schůzkou představitelů stálých členů Rady bezpečnosti minulý pátek, Ahmadinedžád -- který se proslavil výroky o nutnosti zničení Izraele či o svatozáři, kterou spatřil po svém projevu ve Spojených národech -- prohlásil: "Jsme pro jednání, jsme pro debatu, jsme pro mír a porozumění, avšak v rámci práva, v rámci spravedlnosti." Po schůzce vrcholných představitelů šestky, která se konala minulý pátek v londýnském paláci Lancaster House, se iránský prezident nechal opět slyšet a to poněkud jinak. Hned den na to prohlásil, že pokud by Rada bezpečnosti chtěla Teherán trestat za jeho nukleární snahy, vyhlásil by on sankce Iránu proti mezinárodnímu společenství. Jaké, sice nespecifikoval, ale jedinou účinnou zbraní, kterou nyní disponuje, jsou, kromě vyzbrojování iráckých šiitských milicí či libanonského a palestínského Hizboláhu, kohoutky ropovodů.

Výsledek jednání šestky v Londýně - tedy ministrů zahraničí Číny, Ruska, Spojených států, Británie a Francie, plus Německa -- jakoby však takovou reakci pomohl vyvolat. Vzhledem k trvajícímu odporu Ruska a Číny vůči nějakým podstatnějším sankcím proti Iránu nedošlo k nějaké konkrétnější dohodě, i když prohlášení západních účastníků nepostrádala obvyklý tón. Britská ministryně zahraničí Margaret Beckettová například zdůraznila: "Ve Vídni jsme prohlásili, že existují dvě cesty kupředu a je nám líto, že Irán se stále nehodlá ubírat tou pozitívní. Budeme pokračovat ve snahách nalézt řešení a naše návrhy z 1. června zůstávají na stole."

Becketová ovšem pokračovala v poněkud pesimističtějším duchu, že účastníci sice ocenili "neúnavné" pokusy Evropské unie v osobě Javiera Solany o nalezení řešení, avšak jsou hluboce zklamáni tím, že mohl pouze tlumočit neochotu Iránu zastavit obohacování uranu a s tím související aktivity. To také požadovala Mezinárodní agentura pro atomovou energii a Rada bezpečnosti to učinila závazným v rezoluci číslo 1696, zdůraznila Beckettová.

Solana sám dodal, že po celé řadě jednání s Teheránem od června je nyní jasné, že onen dialog nemůže pokračovat do nekonečna a že Irán se musí rozhodnout zda jednání ukončit. Pak by se ovšem mezinárodní společenství muselo začít ubírat onou "druhou cestou" sankcí, jak naznačila Becketová.

Pozorovatelé se shodují v tom, že teheránský režim se systematicky snaží jakákoli jednání do nekonečna protahovat a získávat tak čas, aby mohl v nukleárních aktivitách pokračovat. A nejde jen o údajné obohacování uranu pro mírové využití atomové energie. Teheran totiž odmítl i nedávný ruský návrh, aby obohacování uranu bylo prováděno v ruských zařízeních pod společnou kontrolou. Prezident Ahmadinedžád k tomu odmítavě dodal, že Irán nejen, že bude v obohacování uranu pokračovat, ale že hodlá rozšířit plánovanou kapacitu na sto tisíc centrifug. Není jasné, zda to myslel jen obrazně, ale odborníci se shodují, že jen pořízení či vyrobení takového množství by byl úkol na celá desetiletí. Přitom Ahmadinedžád také odsoudil snahy západu zabránit Iránu ve výrobě nukleárních zbraní s tím, že na tom není nic zlého, neboť jich mnohé země mají celé arzenály.

Odborníci i laičtí pozorovatelé se mohou oprávněně tázat, co že tedy svět hodlá s Iránem dělat. Zvláště pak na pozadí prvního pokusného nukleárního výbuchu severokorejského režimu, jemuž také nezabránily celé roky vyjednávání mezinárodního společenství. Situace není jednoduchá, neboť -- stejně jako v případě Severní Koreje -- jsou světové velmoci rozděleny svými partikulárními zájmy. Rusko, jak známo, buduje v Iránu nukleární elektrárnu v Bušíru za miliardu dolarů a v této souvislosti je pikantní, že Teherán už Moskvě naznačil, že pokud nebude elektrárna dostavěna příští rok podle plánu, Irán si jí dostaví sám. Není proto překvapením, že ruský ministr zahraničí Lavrov se po londýnské schůzce nechal slyšet, že jediná dohoda ke které došlo, bylo, že jakákoli opatření ohledně Iránu, na kterých se šestka dříve dohodla, budou - cituji - "zaměřena výlučně na pobízení Iránu, aby usedl k jednacímu stolu". Čína zas odebírá z Iránu podstanou část ropy, kterou zoufale potřebuje k udržení tempa svého překotného rozvoje a Francie pak podstatně investovala do iránských ropných projektů a tak nechce nakonec být ponechána s prázdnou nataženou dlaní.

Je ovšem možné, že severokorejský nukleární test by se mohl stát jakýmsi katalyzátorem změny i v uvedených ne právě zásadových postojích vůči Iránu. Čína například nyní údajně lituje, že byla ke svému nově-nukleárnímu sousedovi tak mírná a blahosklonná. Pokud se ovšem postoje nezmění a velmoci budou nanejvýš schopné dohodnnout se na nějakých bezzubých sankcích na omezení cestování pro teheránské představitele či podobně, pak se jednoho dne svět probudí do reality nukleárního Iránu a veškeré protesty a rozhořčení nebudou nic platné. A o tom, co by taková skutečnost mohla ve všech důsledcích znamenat, je lépe ani nepřemýšlet.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .