O Z. Fierlingerovi k jeho nekulatým narozeninám

Bývalá americká ministryně zahraničí Madelaine Albrightová se fenoménu Fierlinger věnovala ve své diplomové práci. Prvorepublikánský sociálnědemokratický ministr Ivan Dérer opatřil své paměti výmluvným titulem "Antifierlinger". Fierlingerův lékař, Karel Steinbach, po"Svědek téměř stoletý" vyslovil své hluboké přesvědčení, že Fierlinger se následně podílel na smrti Jana Masaryka.

Bratr Edvarda Beneše, Vojta, odjakživa Fierlingera instinktivně považoval za zlého člověka, ale nepodařilo se mu o tom přesvědčit svého bratra a zejména jeho ženu Hanu, kteří po celá desetiletí považovali Fierlingera za svého nejdůvěrnějšího přítele, s nímž sousedili nejen v Sezimově Ústí, ale už předtím společně bydleli v Praze Na Zátorce. Teprve od konce druhé světové války Beneš svůj názor změnil a podle shodných svědectví Ivana Dérera, Julia Firta a Václava Černého na Fierlingera zanevřel.

Zde budiž uveden citát z pamětí Václava Černého ze setkání s Benešem, k němuž došlo 12. března 1948, tedy 2 týdny po únoru a 2 dny po smrti Jana Masaryka. Černý se zapřísahá doslovností Benešových výroků, které si prý téhož dne přesně zaznamenal. "Lháři, podvodníci, ničemové", řekl Beneš na adresu našich i moskevských stalinistů. "Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada. Ten musí viset na nejbližším stromě". Konec citátu. Benešova přání všeho nejhoršího pro Fierlingera se ovšem nesplnila.

Od února 1948 tento muž zastával až do své osmdesátky vysoké stranické a státní funkce a zemřel roku 1976 na výsluní komunistické přízně. Ale co všechno se asi mezi Benešem a Fierligerem odehrálo za 30 let jejich blízkého vztahu, mezi rokem 1918 a 1948, na to je velmi málo historických dokladů. Benešův životopisec Zbyněk Zeman upozorňuje, že charaktery obou mužů vykazovaly určité společné rysy. Zejména jistý chlad, rezervovanost a neobvyklou pracovní vytrvalost. Byl však velký rozdíl v jejich vzdělání, protože Fierlinger jen s obtížemi dokončil olomouckou Obchodní akademii.

Faktem je, že jako ruský legionář se stal vojenským zplnomocněncem Národní rady v Paříži a od té doby byl Benešovi téměř trvale služebně i soukromě po boku. Jako jeho člověk byl za První republiky vyslancem v Nizozemsku, Rumunsku, Spojených státech amerických, ve Švýcarsku a u Společnosti národů. Dále v Rakousku a od roku 1937 i v Sovětském Svazu. Odtud ho sice po okupaci Československa roku 1939 Sověti vykázali, ale ihned po obnovení styků v roce 1941 byl z Londýna znovu poslán do Moskvy. Už tenkrát musel prezident Beneš překonávat námitky ve Šrámkově vládě. 28. července 1944 pak tato vláda už zcela jednomyslně rozhodla o Fierlingerově odvolání.

Podle historika Zemana byl Fierlinger obviněn, že dopravuje na Slovensko komunistické emisary a to snad dokonce s jakýmisi tajnými protistátními plány. Beneš Fierlingera zatvrzele bránil a nakonec ho v moskevské funkci udržel. Nicméně v roce 1945 k jeho jmenování premiérem košické vlády byl už prý donucen. Prokop Drtina ve svých pamětech naznačuje, že mezi oběma těmito muži muselo něco být už z doby prvního odboje, co se asi už nikdy nikdo nedoví.

I když po roce 1945 Fierlinger nemluvil vždy jednoznačně pro komunisty a hlásal trvalou samostatnost České sociální demokracie, vzbuzoval stále více podezření, že pracuje pro Sověty. Po volbách roku 1946 přestal být předsedou vlády a na podzim 1947 i předsedou Sociální demokracie. Od té doby jeho napomáhání komunistům k převzetí moci bylo už zcela zřejmé. Ale Zbyněk Zeman v Benešově životopise zveřejnil i jednu málo známou Fierlingerovu prosovětskou aktivitu, z roku 1945, kdy byl předsedou vlády. Začal totiž v naprosté tajnosti jednat se sovětským velvyslancem Zorinem o našem uranu.

Podle jeho návrhu sovětská strana měla poskytnout jáchymovskému podniku technickou a vědeckou pomoc a jako protihodnotu získat polovinu vydolovaného kovu. Prezident Beneš tento Fierlingerův návrh schválil. Sověti ovšem za takto neuváženě podaný prst chytli celou ruku a pod pohrůžkou, že by Sovětský svaz mohl náš uran prostě zabrat jako svou válečnou kořist, navrhli smlouvu jinou.

Podle ní by sovětským odborníkům byla zaručena vedoucí úloha v plánování produkce uranu a v průzkumu ložisek v Jáchymově i u Příbrami a Moskvě by byly zaručeny dodávky všech vydolovaných rud. O tom už Beneš zapochyboval, ale Fierlinger ho přesvědčil, že Sovětský svaz by nám za to mohl pomoci při různých úpravách hranic v náš prospěch. Beneš tedy kývl a Fierlinger pak v supertajném zasedání 23. listopadu 1945 informoval vládu tak, jako by byl k uzavření této smlouvy přesvědčoval Beneš jeho a ne naopak. Ze zkoprnělých ministrů ani jediný nehlesl a pod šifrou "Chalupa" byla na 20 let podepsána tajná smlouva, podle níž Sovětský svaz odveze všechen uran a Československu velkomyslně povolí, aby si v prvních pěti letech ponechal 10% pro své potřeby.

Nějaká podpora stran našich hranic se ovšem neprojevila. Kdyby nic jiného, tak přinejmenším tato zločinná kapitola Fierlingerova působení stačí k tomu, aby ospravedlňovala Benešovu vidinu, jak jeho dávný přítel visí na nejbližším stromě. Ale samozřejmě, že to nesnímá odpovědnost ani z tehdy ještě zdravého Beneše a z celé košické vlády.