O svobodě

Před oním takzvaným "Vítězným únorem" se u nás přes devadesát procent obyvatel hlásilo k některé z církví. Po necelých šedesáti letech je to už jen zlomek. Věřící, když smutně přehlížejí své stále se tenčící řady, to často připisují právě oněm desetiletí útlaku. Komunistický režim opravdu církve nešetřil. Věřící, a zvláště ti, kteří k víře svým osobním příkladem vedli, byli zavíráni, ponižováni a už od dětských let zesměšňováni, stavěni na pranýř. Koneckonců i jeden z vůdců tehdejšího režimu Vasil Bilak ve svých pamětech vzpomíná, jak jeho straničtí soupeři, když ho nemohli ohrozit jinak, vymysleli pomluvu, že jeho sestra je jeptiškou, aby ho co nejhůře poškodili. Cíleně se vytvářel dojem, že víra je jen pro slabé a pro ty, kdo nejsou schopni sami přemýšlet.
Čtyřicet let neustávající propagandy samozřejmě způsobilo své. Na druhou stranu je nutno si přiznat, že na ně nemůžeme zdaleka svalovat vše. Věřících ubývá i v zemích našeho civilizačního okruhu, které státní protináboženské tažení nemusely podstoupit.

Na konci čtyřicátých let minulého století si Max Picard ve své analýze hitlerovského kultu povšiml, že hlavním rysem moderního člověka je roztříštěnost. "Člověk, který už nedokázal uhájit Bohem stvořený svět vnitřní kontinuity, stvořil sám pro sebe svět, v němž diskontinuita je tak samozřejmá jako v Božím světě kontinuita. Svět vznikl z toho, co je pouze okamžité. Vada byla organizována ve svět," píše Picard.

Již Starý zákon ví, jak nebezpečná je pro duši člověka touha po vševědoucnosti. Adam s Evou utrhli jablko ze stromu poznání, jediného zapovězeného stromu, a byli vypuzeni ze zahrady Edenu. Touha rovnat se Bohu vedla k prokletí země.

Touha po co nejpodrobnějším poznání světa, ve kterém žijeme, po odhalení fyzikálních zákonů, po co nejpodrobnějším popsání hmoty, je ústředním motivem naší civilizace posledních pár staletí. Zkoumáme jádra atomů a pokoušíme se proniknout co nejdále do vesmíru. Moderní věda a technika zcela změnila život člověka v mnoha oblastech a - alespoň těch materiálních- ho neuvěřitelně ulehčila, umožnila úspěšně bojovat s do té doby smrtelnými chorobami, změnila i celou společnost, její vztahy a vnitřní zákonitosti.

Moderní věda je jistě největším pokladem lidstva. Jenže právě to z ní dělá i velké nebezpečí pro člověka. S bohatstvím se musí umět dobře nakládat, samo jeho hromadění nevede ani k osvobození člověka, ani ke štěstí, ani k pravdě.

Moderní věda vede k víře, že to ona může umožnit poznání všeho, že to ona je tím, k čemu by člověk měl s nadějí vzhlížet, že to ona je jakýmsi bohem moderní doby. Že jen ona může vynášet konečné soudy. Přitom spolu s tím, jak rychle se střídají vědecké teorie a s jakou rychlostí přestává platit to, co jsme ještě včera považovali za jisté, vytváří ono zbožštění vědy dojem, že konečná pravda neexistuje, že pravda je záležitostí okamžiku a ne věčnosti, že je pomíjivá.

Pravdu nahradilo tvrzení, tu věčnou pravdu, která přináší člověku svobodu, nahradilo tvrzení, které možná platí v okamžik, kdy bylo proneseno, ale opravdovou trvalou jistotu nepřináší, a proto člověka vede do žaláře zmatku. Moderní člověk lapá nahodilé střípky poznání, ale sestavit z nich ucelený obraz zůstává mimo jeho možnosti. Ucelený obraz světa, božího stvoření, tak nahradila nespojitá mozaika tvrzení, která však se tváří jako onen výsostný pravdivý obraz světa, jako pravda sama. V tomto světě bez svrchované autority je každý člověk sám tou autoritou, která si osobuje právo vynášet soudy o čemkoli, především pak o tom, o čem sama nemá jasno a co ani nemůže vidět v souvislostech. A právě to mnoho lidí považuje za svobodu.

Tato svoboda však není skutečnou svobodou, svobodou v pravdě, ale svobodou ve lži. Člověka totiž osvobozuje jedině pravda. Pravda postavená na skále víry.

Často slýcháme, že víra v Boha je dobrá leda pro slabé, ti silní ji nepotřebují. Víra však pomáhá slabým stát se silnými. A slabí jsou všichni ti, kdo nemají svůj život pevně založený. Víra dává pevnou půdu pod nohama, skálu, na které je možné stavět život. Stojím-li na skále, neprobořím se, stojím-li uprostřed bažiny, bořím se hlouběji a hlouběji tím rychleji, čím více se snažím vyprostit, čím více používám onu vzývanou vlastní sílu, prý postačující pro život.

Pro život je však důležitá jiná síla. Ta, která vychází z pravdy, z Boha, ta která osvobozuje.