O platech učitelů budou rozhodovat kraje

Jeho úroveň je totiž navzdory občasným chlubným gestům nevalná. Ve státě sice není negramotnost, avšak vzdělávací soustava ne vždy odpovídá stavu společnosti v jednadvacátém století.

Česká škola s tradicí celého minulého století dává stále důraz na pamětní učení a méně rozvíjí aktivní osobnost, mající se orientovat v současném světě. V našem pořadu Dítě školou povinné, zabývajícím se právě školstvím představuje kolegyně Zoja Franklová mnohé učitele, kteří se snaží něco v tomto systému změnit, avšak nedá se říci, že by celý český vzdělávací systém podporoval iniciativy jednotlivců, usilujících učit moderním způsobem.

Důvodů je samozřejmě víc. Často je to nepochopené zřizovatelů školy, ale také samotných rodičů, kteří mají dojem, jak řekl jeden učitel v našem pořadu, že pokud se jejich potomek do školy těší a učitele se nebojí, pak to není žádná pořádná škola a nikdo se tam nic nenaučí. V neposlední řadě jsou to bídné platy, které do školství přivádějí jen ty, kteří jsou kvůli nadšení pro obor schopni žít i nuzně, v to lepším případě. V horším ty, pro které se hodí ironická věta - že když někdo něco neumí, pak to učí.

Je tedy otázka, zda-li problém převedení škol a tedy některých učitelských platů na kraje je tím problémem nejzásadnějším. Dokonce by se mohlo zdát, že učitelské odbory by svými protesty mohly bránit dobré věci. Jsou to přece kraje, které nejlépe vědí, jaký je stav jejich škol a co tyto školy potřebují. Pokud by se jim dala možnost, aby samy rozdělovaly peníze určené školství, naplnilo by se dále jejich poslání. Protože cílem jejich zřízení právě bylo, aby se rozhodování o důležitých věcech dostalo na co nejnižší samosprávnou úroveň. Proč by právě kraje neměly rozhodovat i o platech svých učitelů, proč by měl platy určovat úředník z ústředí.

Zároveň se ale dají pochopit obavy odborářů, že kraje na platy nebudou mít. Ty ale nesouvisejí se systémem školství, ale se zvláštním vztahem státu a krajských samospráv. Na nedávném setkání hejtmanů s vládou padlo mnoho kritických slov na její adresu, protože podle názoru hejtmanů stát na kraje přenáší stále více kompetencí a hlavně odpovědnosti, aniž by k tomu přidával také potřebné prostředky. Bylo to vidět mimo jiné i na kauze kolem převáděných nemocnic, kdy se stát chtěl zbavit jejich dluhů na úkor krajů.

Jde bohužel i o problém politický. Všech čtrnáct krajů je převážně ovládáno středopravými stranami. Postavení vládní levicové ČSSD je v krajských samosprávách skoro zanedbatelné. Vláda tudíž ani nemá žádný zájem podporovat kraje a zbavovat se v jejich prospěch finančních prostředků. To je asi hlavní současný problém krajské samosprávy.

Kdyby tohoto problému nebylo, školské odbory by vlastně měly vítat přechod škol a platů na kraje. Za současné situace by pak měly usilovat o to, aby se problém mezi vládou a kraji alespoň v otázce školství vyřešil. Za to by spíše měly demonstrovat. Jistě by je v tom podpořily i krajské samosprávy. To je možné za předpokladu, že by politický rozhled odborářů byl širší. No a je otázka, jestli je možné něco takového po odborářských předácích žádat.