O pěti pozoruhodných poučeních Václava Bělohradského

To ve zvýšené míře platí o analytických studiích profesora Václava Bělohradského, které svou někdy až naschválnou provokativností odradí čtenáře už při přečtení autorova jména v záhlaví. Tak asi i v sobotu 3. července, kdy tento dlouholetý profesor na cizích univerzitách, který však neztratil tak docela vhled do českých poměrů, uveřejnil v deníku Právo svých pět poučení z našich květnových parlamentních voleb.

Takže zaprvé vyvrací víru lidí typu Ferdinanda Peroutky, kteří když všechno spělo tam, kam nemělo, spoléhali na sílu neorganizovaného veřejného mínění, které nakonec rozhodne o správnosti a pravdě určitých rozhodujících lidských faktů. Bělohradský dokazuje, že takové mínění je sebeklamem a neargumentuje pouze volbami letošními, ale přímo tragickým omylem, jehož se čeští voliči dopustili už v roce 1946, kdy se dali ošálit sliby o hmotné i ideové sociální spravedlnosti a hlasovali pro nejhorší představitelný systém – tedy pro komunismus. Po letošních květnových volbách je nutné podle Bělohradského onen Peroutkovský sebeklam opustit definitivně, neboť neexistuje žádná soudnost národa, která by vyznačila jasný názor na věci. Naopak české veřejné mínění bylo prý možné zmanipulovat velmi jednoduše – démonizací jedné osoby (Paroubka) a kultem jiné osoby (Schwarzenberga), jakož i zastrašující lží - tedy případem Řecka. Přiznejme nezaujatě, že na těchto tvrzeních může být mnoho znepokojivé pravdy.

Druhým důležitým faktorem byla podle mínění Václava Bělohradského lůzovitost celé kampaně, kdy například klip „Přemluv bábu“ značně posunul hlasování zejména mladých lidí ve prospěch pravice. Zde se Bělohradský téměř úplně shoduje s povolební argumentací ČSSD, což vždy není docela přesné. Podobně zavádějící je třetí jeho poučení, že volby se odehrávaly ve znamení jakéhosi třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým, vše podloženo starým českým protifikánským rasismem. Tady je jasné, že profesor Bělohradský silně ujíždí v paušální kritice svého národa populisticko-socialistickým směrem, který oprávněně mnohé naše lidi dráždí. I čtvrté poučení o tom, že Češi stále čekají na nějaký spravedlivější kapitalismus, který se ovšem ze své podstaty nemůže dostavit, nutno brát se značnou rezervou.

Skutečné těžiště dlouhého článku je však nutné brát smrtelně vážně a kdyby pro nic jiného, tak pro tento závěr stojí za to věnovat tomuto Bělohradského výkladu zvýšenou pozornost. Autor zde právem vyčítá českým voličům jakýsi autismus, to jest absenci smyslu pro podstatné souvislosti. Zde Bělohradský voliče nekárá proto, že snad nevolili ve větším počtu ČSSD, ale vytýká zejména mladým, že nechali propadnout Stranu zelených. To podle jeho názoru, k němuž se bez rozpaků připojuji, svědčí o nebezpečné lhostejnosti k podstatným věcem, které přesahují obzor naší české zahrádky, již Bělohradský charakterizuje jako pouhou montovnu aut. Právě ekologické záležitosti mají totiž mezinárodní přesah. Například dosud nevídaná katastrofa v Mexickém zálivu by měla být silným mementem i pro naše rozhodování, koho volit. A zde levičák Bělohradský píše doslova toto: „V tomto ohledu je česká levice ještě zaslepenější než pravice, když pro možnost jakékoliv práce obětuje svou zemi, své veřejné statky i svá lidská práva. Taková společnost je jen masou ustrašených a vydíraných lidských zdrojů. Stačí snad ekonomický růst jenom k tomu, aby bylo více pracovních příležitostí? Česká ekonomika je závislá na výrobě automobilů, voliči se však chovali, jako by nebyl vůbec žádný vztah mezi katastrofou ve Spojených státech a touto českou montovnou aut s městy proměněnými v plynové komory.“ – Konec citátu, jehož i možná trochu přehnanou výstražnost bychom neměli nadále přehlížet, neboť si zaslouží stejnou pozornost jako stále opakované problémy finanční.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.