O dvou stále platných Benešových dekretech

A tak jsem si začal dělat čárky. Po jejich sečtení jsem došel k zajímavému výsledku, že je to přesně na půl. Čtyřicetsedm jich dosud platí, to jsou tedy ty, které loni naše Poslanecká sněmovna v čele s komunisty zcela jednomyslně prohlásila za neměnné a nedotknutelné. Čtyřicet šest jich bylo zrušeno. A to převážně v letech padesátých, tedy za komunistických vlád, které tyto zrušené dekrety zřejmě za neměnné a nedotknutelné nepovažovaly.

Důležité je i další zjištění. Po roce 1989 z těch komunisty nezrušených dekretů, nebyl dále zrušen ani jediný. Však víme proč. Zrušením těchto, dnes sice většinou zcela nesmyslných dekretů, například o znárodnění všeho možného, o měnové reformě z roku 1945, či o územním členění Československa z té doby, či dokonce o tehdejších platech duchovenstva, by mohl vzniknout precedens ke zrušení i těch několika dekretů, které se nám stále odněkud připomínají.

V těch se, jak známo, mluví o velmi ožehavých záležitostech ztráty československého státního občanství Němců, Maďarů a jedním dechem s nimi i českých kolaborantů a zrádců. Dále o konfiskaci majetku všech těchto skupin, ale nikoliv, a to ani jediným slovem, o jakémkoliv jejich odsunu, transferu či vyhnání. Dalo by se docela dobře dokazovat, že odsun Němců s těmito dekrety právně přímo nesouvisí, neboť s Němci nebyli odsunuti rovnocenně zmiňovaní čeští kolaboranti. Kam by také mohli být odsunuti. Ani Maďaři, jejichž odsun neschválila Postupimská konference.

Pokud šlo o Němce, za jejich jakžtakž právně podložený transfer, lze považovat až to, co nastalo roku 1946, ve smyslu Postupimského usnesení, zatímco onen takzvaný divoký odsun, více než půl milionů Němců z roku 1945, nemá právní oporu ani v Benešových dekretech, ani v jakémkoli usnesení vítězných velmocí. Ale ponechme teď tuto aktuální problematiku stranou a podívejme se blíže na dva dekrety, o nichž se už nemluví, ale které přesto stále patří mezi ty platné.

Jde o takzvané dekrety retribuční ze dne devatenáctého června 1945, podle nichž byli trestáni nacističtí zločinci, zrádci a jejich pomahači a podle nichž byly ustaveny mimořádné lidové soudy, respektive soud národní. Zde bych, jakožto pamětník, chtěl předeslat, že jsem tyto dekrety četl už tenkrát po jejich vydání. Nebyly dílem komunistů, ale londýnských právníků, v čele s oběma předúnorovými ministry spravedlnosti, Jaroslavem Stránským a Prokopem Drtinou.

Musím říci, že mi bezprostředně po prožitých útrapách německé okupace nejdříve ty dekrety nepřipadaly nijak extrémní. Ale přece jen jednou jsem kvůli nim nemohl v noci usnout. To když po přímém rozhlasovém přenosu, procesu s bývalým pražským nacistickým primátorem profesorem Josefem Pfitznerem, bylo při vynesení rozsudku smrti odsouzenému oznámeno, že za dvě hodiny bude jeho exekuce veřejně vykonána. Stále mi zněl v uších slabý hlas Pfitznerův, zda-li se může odvolat, jakož i odpověď předsedy senátu, že podle paragrafu třicetjedna dekretu číslo šestnáct případná žádost o milost nemá odkladného účinku. A podle paragrafu šestnáct dekretu číslo sedmnáct bylo možné lhůtu exekuce prodloužit na tři hodiny, jen aby se zajistila veřejnost k výkonu trestu.

V případě Josefa Pfitznera toto nutné nebylo, protože šibenice se na pankráckém soudním náměstí sbíjela už od oběda a tisícihlavá veřejnost, včetně maminek s dětmi, se rychle sbíhala k této, ve střední Evropě už hodně anachronické podívané, zavánějící středověkem či inkvizicí. Budiž řečeno, že po Pfitznerově popravě se národní svědomí přece jen vzepjalo a po prudkých kritikách v tisku se v Praze další veřejné popravy nekonaly. Dokonce i trest smrti nad K.H.Frankem byl vykonán uvnitř pankrácké věznice a vydán byl jen omezený počet vstupenek.

Nuže, už v předchozím líčení drastického závěru Pfitznerova procesu jsem použil citací z oněch dvou Benešových retribučních dekretů. Osmkrát tam hovoří o ukládání trestu smrti. Jak již řečeno, v roce 1945 mě ta četba tolik nezarazila, ale dnes mi jde mráz po zádech u vědomí, že náš nejvyšší zákonodárný sbor, po všech dalších zkušenostech s totalitní justicí, prohlašuje poměrem hlasů stošedesátdevět k nule tyto dekrety za trvalou součást právního řádu České republiky, která vchází do Evropské unie.

Právě s přihlédnutím k tomu u nás trest smrti už dávno neplatí. Takže jak to, ptám se, že zmíněné Benešovy dekrety s osminásobnou možností uplatnění hrdelního trestu a jeho veřejného výkonu do dvou hodin po rozsudku bez možnosti odvolání platí dál. Neměně a nedotknutelně???