O čem se teď jedná v Evropské unii

Obecně se uznává, že proces evropské integrace je celkem solidní pojistkou proti situacím, které v minulém století dvakrát - právě ve střední Evropě - rozpoutaly války s katastrofálními následky nejen pro tento región, ale bez nadsázky pro většinu lidstva. Do letoška se tento vliv společné evropské struktury připisoval vlastně jen jejímu úspěchu při stabilizování mezistátních poměrů na území, stále větším území, na němž EU sama působí, jejímu úsilí o integrování státních celků do bezkonfliktního kontinentálního útvaru, nejprve ekonomického a měnového a následně, tedy už nyní, do útvaru, který by ve světové aréně byl schopen prosazovat politiku Evropy jako celku.

Nyní, tedy přímo v těchto měsících, se rýsuje ještě jeden aspekt, pro který si Evropská Unie, vyzbrojená společným trhem a částečně společnou měnou, může připsat jisté zásluhy o udržení stability a sociálního smíru ve svých členských zemí a mezi nimi a v delší perspektivě možná i o udržení klidu a míru v globálním měřítku. Tím nově odhaleným pozitivem, kterým disponují země sdružené ve společné evropské struktuře, je společné nebo aspoň koordinované zvládání bankovní krize a hospodářské recese v rámci Unie a podle pravidel a doporučení Unie. Odborníci přisuzují tyto zásluhy především Evropské centrální bance a pak i tomu, že proti dopadům krize se členské země EU nebránily jedna na úkor druhé, silnější na úkor slabších, že se vyvarovaly protekcionismu a že dokonce přijaly taková opatření, která zamezila vytvoření propastného rozdílu mezi těmi nejslabšími - na východě unie - a nejsilnějšími v západní Evropě. A že tak dokázala zabránit vzniku takové situace, která po krizi let 1929 až 33 dovedla Evropu až ke druhé světové válce.

Toto všechno jsem potřeboval říci, abych se odvážil zformulovat také jedno podezření, které ve mně roste od loňska: že totiž v této důležité organizaci jsou letní prázdniny příliš velkým luxusem. Což se dá říci i o těch zimních. Ty trvají, ač se o nich jako o prázdninách nemluví, od obvyklého prosincového summitu do poloviny ledna. Podle mně musí evropská politika a zejména diplomacie fungovat stejně nepřetržitě jako národní. Loni v létě, na začátku srpna - si rusko-gruzínský ozbrojený konflikt vyžádal v centrále Evropské unie během unijní dovolené diplomatickou mobilizaci. A hned 1. ledna, uprostřed zimního přerušení unijních aktivit, vypukla rusko-ukrajinská plynová válka. Letos na začátku srpna by si bylo zasloužilo nějakou odezvu Evropské unie náhlé vyhrocení rusko-ukrajinských vztahů, tak jak je ve svém poselství ukrajinskému prezidentu vyhlásil Dmitrij Medvěděv. Bylo to ostatně krátce potom, co EU slavnostně založila Východní partnerství a bylo to - naproti tomu - také uprostřed příprav Evropské unie na jednání s Moskvou o strategickém partnerství. Takže si to zasloužilo bezprostřední reakci, či aspoň stanovení evropské politiky pro novou situaci. Srpen byl také zatím snad nejožehavějším měsícem pro mezinárodní - tedy i evropské - síly působící v Afghánistánu. Také to byl měsíc urgentního hledání nové strategie pro Afghánistán. Což není jen problém Washingtonu a Atlantické aliance. No a světová ekonomická recese se také v létě dostávala do nové fáze. A to rychle zvyšovalo význam zářijového zasedání G- dvacítky v americkém Pittsburgu, které má dojednat nová, bezpečnější pravidla pro finanční transakce, a stanovit mechanismy, které zabrání podobným jevům, jaké způsobily hospodářský otřes, z něhož se svět teď - snad - pomalu vzpamatovává. Na schůzku v Pittsburgu by měly evropské země přijít s evropskou platformou. Ale mají ji na programu až těsně před Pittsburgem: na nadcházejícím zasedání ministrů financí a uprostřed září na summitu ve Stockholmu. Napadá mi, že to vlastně bude poprvé, co trochu hlasitěji uslyšíme o švédském předsednictví. Dosud jsme o plnění priorit, které Švédi vyhlásili pro své šéfování Unii, mnoho neslyšeli. Jednou z nich je například koordinace politiky jednotlivých vlád členských států, pokud jde o schodky státních rozpočtů. Ty všude povážlivě narůstají zároveň se snahou vlád o nastartování ekonomického růstu. Právě v tomto punktu - jak dál proti rozpočtovým deficitům - by se nějaká evropská linie či orientace hodila právě teď pro debatu o českém státním rozpočtu na příští rok. Zatím nebyla k mání. Ve výčtu toho, co EU neměla pustit ani v letní přestávce ze zřetele a co bude o to nervózněji muset řešit po ty čtyři zbývající měsíce letošního roku, jste možná postrádali větu o dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy. Nechal jsem ji na konec, protože Lisabonskou smlouvu považuji za prostředek nikoli cíl. Prostředek k naplnění všech cílů. Vyjmenoval jsem tu jen některé. A aby tu ty další nechyběly, shrnu všechny pod jednoho společného jmenovatele: Obecným a zásadním cílem Evropské unie, který už opravdu nemůže déle čekat na realizaci, je dosáhnout pozice respektovaného aktéra globální politiky. Jedině tak dokáže EU udržet ve stále silnější světové konkurenci zatím komfortní postavení evropských ekonomik. Jedině tak dokáže -spolu se Spojenými státy - udržet pro západní civilizaci její dosavadní roli uznávaného kompasu celosvětového vývoje. Bez cílevědomé a společné snahy Evropy a Ameriky o ni může naše civilizace v tomto století snadno, byť nepozorovaně, přijít. Pro svět by to byla škoda, pro nás katastrofa.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .